Všimli jste si? Na iDnes.cz psali o tom, že jezdit po tříproudové dálnici v prostředním pruhu není v pořádku. Pojali to sice svým nezaměnitelným způsobem, ale aspoň něco. Protože až doteď tohle téma pro česká média neexistovalo, neskromně se domnívám, že redaktoři z Mafry se nechali inspirovat naším článkem Pět častých případů řidičské bezohlednosti, o nichž se mlčí. Bez obav, nehodlám se tady vytahovat tím, že od nás iDnes.cz kopíruje. Může nás jenom těšit, že se autowebu snad podařilo nastolit k diskuzi otázku, kterou v ČR zatím nikdo neřešil, a kromě toho, přejímání témat je v mediálním světě běžnou praxí. My se ho dopouštíme stejně často jako kdokoliv jiný. Koneckonců, k sepsání dnešního příspěvku mě přivedl právě iDnes. Po přečtení článku o prostředním pruhu jsem zabředl do souvisejících odkazů a jak jsem se jimi probíral hlouběji a hlouběji, vykutal jsem opravdový poklad: rozhovor s ředitelem Služby dopravní policie plk. Ing. Leošem Tržilem. Mohu jenom litovat, že jsem na interview narazil až půl roku poté, co bylo publikováno, ale přesto si dovoluji i s pětiměsíčním odstupem předložit ho ctěnému čtenáři jako hodné pozornosti.

V úvodu nás čeká standardní policejní latina. Pan ředitel se domnívá, že bezpečnosti provozu by pomohlo, kdyby přestupková legislativa obcházela ústavní práva občanů, protože udělit pokutu za přestupek je přece mnohem důležitější než právo nebýt potrestán za něco, co jsem nespáchal. Následuje vágní srovnání s okolními zeměmi, opěvování přísného metru coby účinného receptu na nehodovost a – nanejvýš trefný, to se musí nechat – postřeh o tom, že nezanedbatelný podíl na tragických následcích nehod má (ne)kvalita české silniční sítě. Zajímavé to začíná být, jakmile se redaktor Roman Švidrnoch zeptá plukovníka Tržila na jeho postoj k možnosti zvýšit rychlostní limit na některých úsecích dálnic. Odpověď s dovolením přebírám v doslovném znění: Ne. Je to zcela zbytečné. Proč zvyšovat na krátkých úsecích rychlost o 30 km/h na 160? To ani nikam rychleji nedojedete. Nepodporují to ani zkušenosti ze západních zemí - ty, které jsou na tom s nehodovostí nejlépe, jako Švédsko či Dánsko, mají 110 km/h. Výrazně se zlepšila Francie, v posledních letech tam představitelé státu projevili výrazný zájem o bezpečnost provozu, a to dělá hodně. Konec citátu. Ani slovo o Rakousku, kde bylo zvýšení rychlosti na 160 km/h experimentálně vyzkoušeno a přestože výsledky byly nanejvýš uspokojivé, k trvalému zvýšení limitu se nepřistoupilo z politických důvodů. Není mi znám případ jiné evropské země, která by vyšší rychlost na dálnicích testovala a následně na základě získaných dat zamítla, proto nevím, co přesně má Ing. Tržil na mysli, když říká, že to „nepodporují ani zkušenosti ze západních zemí“. Ale budiž, třeba se informoval důkladněji než já. A ponechme pro teď stranou i jinak velmi zajímavý fakt, že pan ředitel otevírá svoji argumentaci tvrzením o zbytečnosti vyššího limitu, ačkoliv podle mého skromného mínění by to ve svobodné společnosti mělo fungovat přesně obráceně – není-li účinnost jakékoli regulace nezvratně prokazatelná, má být taková regulace neprodleně odstraněna. Rozhovor však pokračuje.

Redaktor namítá, že „v Německu je na dálnicích neomezená rychlost a nehodovost tam není tak vysoká“. Pan Tržil odpověděl těmito slovy: Tak to ale není. Zaprvé, na většině Německa je rychlost omezená na 130, často i 120 km/h, je spousta velkých dálničních křižovatek, kde je pouze 80, takže ve výsledku můžete jet neomezeně jen na několik úsecích. A čísla o nehodovosti vám z hlavy nevysypu, ale rozhodně nejsou nijak příznivá, že by nám mohla být vzorem. Tím by naopak mělo být omezení na 80 v místech připojování přivaděčů na dálnice, na mnohých místech u nás dokonce připojovací pruhy chybí. Na stopce se rozjíždíte do pruhu, kde jedou auta 130 km/h. tak jak to při srážce může dopadnout?Kolik přesně je „většina“?Tak se na to podívejme. V současné době neplatí žádné omezení rychlosti na přibližně 45 procentech německých dálnic. Čistě matematicky má pan plukovník tedy pravdu, když říká, že „většina“ podléhá nějakému omezení rychlosti, ale vzhledem k hustotě německé dálniční sítě znamená těch 45 % ne méně než 5700 km, na nichž rozhodují o přiměřené rychlosti jízdy vzhledem k aktuálním provozním podmínkám sami řidiči! Škoda, že kolega Švidrnoch, který rozhovor vedl, ponechal tuto drobnou dezinformaci bez reakce a namísto toho přispěchal se servilní přihrávkou, že „více kontrol na silnicích by určitě džungli (Jakou džungli, Romane?) umravnilo.“

Podobně i Tržilovu argumentaci chybějícími připojovacími pruhy si neumím vysvětlit jinak než jako projev slaboduchosti, nebo naopak vychytralou propagandu. Copak někdo ze zastánců „stošedesátky“ kdy chtěl, aby byl limit zvýšen všude? I v Česku máme ovšem mnoho dálničních kilometrů, které si svými parametry v ničem nezadají s „neomezenými“ německými dálnicemi. Jedná se například o některé úseky D5, D8 a D11, nové části D1 na Moravě a další. Odmítat možnost selektivního zvýšení rychlosti s poukazem na existenci několika problematických míst, to jako prosazovat plošné omezení na 30 km/h v celé České republice s odůvodněním, že v Uherském Brodě naproti Maršnerky se nachází nepřehledná křižovatka. Nejvíce hodná pozornosti je však následující věta z odpovědi páně Tržila: A čísla o nehodovosti vám z hlavy nevysypu, ale rozhodně nejsou nijak příznivá, že by nám mohla být vzorem. Vida! Ing. Tržil nevysype z hlavy údaje o nehodovosti u našeho nejbližšího souseda, zato v předchozí odpovědi si vzpomněl naprosto přesně, že nejlépe jsou na tom země jako Švédsko či Dánsko, kde mají 110 km/h, potažmo Francie, která hodně přitvrdila. Zkusme mu tedy pomoci s vyplněním mezer v paměti.Co říkají evropské statistiky Evropská unie a členství v ní přináší některé drobné nevýhody, jako například rozbujelou byrokracii, rostoucí demokratický deficit, plíživý pokles produktivity a konkurenceschopnosti v důsledku letitého posilování veřejné sféry na úkor sféry produktivní, fatální přeúvěrování jihoevropských ekonomik, zapřičiněné z velké části zpolitizovaným přijetím tvrdé „severní“ měny, nebo politiku boje se změnami klimatu, která je podle mínění mnohých ve skutečnosti skrytým zdaněním občanů EU ve prospěch chobotnice spletené z enviroúředníků a představitelů ekobyznysu. Jak ale říkám, to jsou prkotiny, zanedbatelné oběti na oltáři světlé budoucnosti pro naše děti. Výhody nesporně převažují. Jako pro občana EU je pro mě například mnohem snazší odskočit si do Rakouska ukrást hasičské auto, aniž bych byl na hranici obtěžován pasovou kontrolou. S placením vratek úředníkům za předražené stavební zakázky pomáhají Čechům němečtí daňoví poplatníci. Nemusím zdlouhavě řešit, jaký typ žárovky je pro moji konkrétní potřebu nejvhodnější, protože laskavý bruselský úředník rozlouskl tento tvrdý oříšek za mě. A také si mohu snadno zjistit, kolik obětí dopravních nehod připadá na milion obyvatel v jednotlivých členských zemích EU.