Začínám mít pocit, že nedostatek soudnosti, to je to, co dusí tuto zemi. Napříč všemi vrstvami obyvatelstva. Normálního zdravě uvažujícího člověka abys pohledal. Možná i já sám ztrácím poslední zbytky své vlastní soudnosti. Nebo nevim. Prostě mám takovej pocit. Absolutní ztrátu soudnosti u celebrit a politiků už dnes považuji za normální a dokonce si i začínám zvykat, ale nevím, jestli si dokážu zvyknout na to, až prostoupí celou zemi bez vyjímky. A k tomu, zdá se, směřujeme. Těch pár normálních, už je snad míň než homosexuálů. Tedy, tři procentíčka?
Třeba můj otec. Celý život doufám, že se jeho nesoudnost s přibývajícím věkem a celoživotními zkušenostmi nějakým způsobem třeba zmenší. Nic. Jakoby jediné ponaučení, které si za celý svůj život potvrdil, bylo to, že jenom on má vždycky absolutní pravdu. Nikdy jsem ho třeba neslyšel přiznat chybu. Myslel jsem, že se stoupajícím věkem tato schopnost u lidí sílí, ale věk s tím pravděpodobně nemá nic do činění. Možná, že tu nesoudnost naopak podporuje. Několik mých přátel totiž po překročení čtyřicítky, občasnou ztrátou soudnosti trpí.
Nemyslím to nijak zle, ale nemůžu si pomoct. Jak jinak si vysvětlit, třeba to, že jeden můj dobrý přítel si na svém blogu stěžuje, že náš vztah nějak chladne, přičemž on se údajně strašně snaží a pomáhá mi. Jenomže, asi mu nějak vypadlo z hlavy, že za poslední dobu, jsem ho požádal o pomoc pouze jednou jedinkrát, když jsem potřeboval vytáhnout zapadlé auto. Můj přítel podmínil svou pomoc, možností zkonzumovat u mně nějaké psychotropní látky, jelikož jsem žádné neměl, musel mě vytáhnout cizí chlap. Ano, můj vztah k němu značně ochladl a mě na tom nepřijde nic divného, jemu však ano. Jeden z nás tedy soudným určitě přestává být. Stejně tak další kamarád, také už přes čtyřicet. Nedávno prodělal operaci a doma se asi nudil. Jestli bych se nestavil na návštěvu. Přišlo mi to důležitější, než psát článek sem, podpora kamaráda v rekonvalescensi, dorazil jsem ihned, jak to jen trochu šlo. Večer to byl fajn. Kamaráda jsem naučil, během pár láhví vína, vytvořit www stránky pro jeho pětiletého syna. Měl jsem z toho podobné pocity, jako když vykonáte dobrý skutek. Možná i díky tomu, jsem bez remcání zkousnul hořkou pilulku v podobě tvrdé kritiky četnosti mých příspěvků tady. Když jsem se pak motal dom, přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem nesoudný já a jestli jsem tedy neměl raději místo návštěvy tam, napsat nějaký nedůležitý článek sem, anebo jestli začíná ztrácet soudnost on, když nechápe, že psaní článku sem, je jenom nedůležitý koníček a je zkrátka mnoho důležitějších věcí, které se musejí udělat. Třeba navštívit kamaráda.
Posledním příkladem absence soudnosti, je pro mne náhodný rozhovor s jedním známým. Jeho současnou přítelkyni znám o několik let déle a několikanásobně lépe, než jeho. V průběhu debaty, jsem mu čestně oznámil skutečnost, že kdyby ho jeho přítelkyně podváděla a já nějakou náhodou o tom věděl co a s kým, nic by se odemne nedozvěděl. Strašně se ho to dotklo a já absolutně nechápu proč. Zase zřejmě ztráta soudnosti u jednoho z nás. Ale já nevidim důvod k tomu, abych, když něco vím o někom koho znám, běžel to říct někomu, koho neznám, jenom proto, že on by to tak chtěl.
