Dnes jsme se po cestě zastavili ani nevím kde. Byl tam velký hinduistický chrám, kam jsme ani raději nešli, nechtěli nás tam totiž bez bakšiše pustit a rovnou jsme zamířili do slavné mešity. Město bylo v kopci a celou dobu jsme šli podél smradlavé stoky. Nahoře už byla hlavní třída a strašně moc lidí. Je to totiž nějaké velice svaté muslimské místo a ještě k tomu byl nějaký muslimský svátek. Ještě že nebyl podzim, to by tu byly milióny poutníků. Ale i tak jich tu byly tak desetitisíce. Po nějaké době jsme se protlačili do mešity. Samo, že nás kontrolovali na výbušniny. Vojtu tam nepustili s foťákem, tak se musel asi půl hodiny protlačovat do šatny vzdálené 50 metrů, uschovat foťák (kartu si raději nechal).
Do žádného z chrámu v Indii se nesmí v botách. Většina lidí je nechává před chrámem. Jen zelenáči jako já cestují do Indie s novými pěknými a drahými botkami. Když to jde, tak si je bereme do ruky. Tak jsme si je zas vzali do ruky, nikdo nic neříkal. Většina lidí měla muslimskou pokrývku hlavy, my ne, ale někteří muslimové také ne. Tak jsme to tak procházeli. Pak tam muslimové stáli na něco strašně dlouhou frontu. Byli jsme z těch desetitisíců jediný běloši. Většina lidí bylo v pohodě, ale někteří se nás koukali hodně nevraživě, hlavně staré paní. Asi tak jako by se někteří jedinci koukali u nás nevraživě na muslimy. A pak jsme šli asi někam, kam se nesmí s botami v ruce a mě vyhodili a Vojty si nevšimli. Tak jsem pak čekal před tou místnosti, až ho vyhodí taky. Vydržel tam o deset minut déle. Oni jsou tu hodně tolerantní, vždy nás slušné upozorní, že děláme něco špatně. Do některého z chrámu se nesmí nosit mobil, do některého foťák, do některého kožená bunda, čert aby se v tom vyznal.
