Usedám za klávesnici počítače a ladným stylem datel vyťukávám první slova tohoto článku. Vědom si skutečnosti co vše už bylo napsáno na téma osobního rozvoje, spirituality a duchovního růstu, ptám se sám sebe, proč vůbec opouštím stojaté vody a deru se na tenký led, když ručička teploměru ukazuje výrazně plusové hodnoty a má nedobrovolná koupel je téměř zaručena. Co mohu přinést tak objevného čtenáři, který má jistě načteno desítky knih, článků a očekává v následujících řádcích objev Ameriky. Nic. Vůbec nic. Jen osobní příběh muže, který se vydal splnit si svůj životní sen.
Mým velkým přáním a touhou bylo stát se úspěšným profesionálním fotografem. Fotit jsem začal ze dne na den, v den mých 30-tých narozenin a naprosto jsem propadl této vášni. Zkušenosti sbíral metodou pokus omyl, každou volnou chvíli jsem investoval do svého snu. S plynoucím časem přišlo odhodlání opustit teplé místečko "kancelářské krysy" a naplno se vydat cestou člověka, který jedním obrázkem zachytí to, na co televize potřebuje 13-ti dílný seriál. Když přišla nabídka zabojovat o spolupráci s jednou modelingovou agenturou, neváhal jsem ano vteřinu.
Z knížek slavných světových fotografů jsem znal dech beroucí příběhy o tom, jak kuriózním způsobem chudý hoch ke štěstí přišel, jak zatoulaná a znovu nalezená fotografie udělala autorovi díru do světa a vydláždila chodník úspěchu a slávy. Tak i já jdu stejnou cestou, říkal jsem si v duchu, balící si nejnutnější výbavu a jednu unikátní fotografii pro všechny případy. V kapse kalhot se mi krčila poslední dvoustovka a i tato symbolika mi dodávala odvahu a naději. Vzpomeňme na slavnou Madonnu s jakým „kapitálem“ se objevila v NY. Pouhých 35 dolarů v podprsence. Pro velké dobrodružství jsem zvolil cestování autostopem, abych se jednou coby úspěšný muž mohl ve své strhující autobiografii se čtenářem podělit o počátky mé hvězdné kariéry.
Těch 350 km trvalo necelých 6 hodin, vše do sebe nádherně zapadalo a já psal novou kapitolu svého života. V pátek ráno jsem na minutu přesně vešel do přijímací kanceláře, abych se v zápětí dozvěděl, že agentura žádného fotografa nepotřebuje. V tu chvíli jsem byl na pokraji… Už, už to vypadalo na černé prapory stažené na půl žerdi, když vešel majitel ze své honosné kanceláře a řekl: „Tady máte modelku a ukažte, co umíte“. V duchu jsem zajásal: „Tak to je hustý, to je „hepáč“ jako prase, fakt to funguje přesně, jak bylo psáno v knížkách mých kolegů“. Černé prapory byly ty tam, s modelkou mě vystrčili ven, mráz nemráz, jde se fotit.
