Hitem a modlou současnosti je obraz ve vysokém HD rozlišení a dalo se tudíž předpokládat, že tento trend co nevidět ovlivní i sféru televizního vysílání. Avšak protože (jak již bylo zmíněno v předchozím dílu) používá standardní DVB-T vysílání pro kompresi videa kodek MPEG-2, funguje na něm také naprostá většina (ne-li všechny) přijímačů - ať už TV, nebo set-top boxů.
Problém přitom spočívá v tom, že MPEG-2 není pro plošné HD vysílání vhodný - o 3D TV ani nemluvě. Nebudeme zabíhat do technických podrobností, laicky řečeno, do stejného objemu přenesených dat se díky účinnější kompresi MPEG-4 (která je majoritní, i když ne jedinou výhodou tohoto kodeku) vměstná více datové informace než v případě MPEG-2. To má za důsledek jedno z následujícího: ve stejném multiplexu je možné vysílat více kanálů ve standardním rozlišení (v současnosti jde o čtyři), nebo je naopak možné zvýšit kvalitu přenášených dat pro každý jednotlivý kanál – případ HD vysílání, kdy je obraz vysílán ve vysokém rozlišení a s kvalitnějším zvukem (uvažuje se i o více volitelných zvukových stopách).
