Nepopsatelný pocit, prostě jsem dosáhl něčeho, čeho jsem chtěl dosáhnout a moc jsem si to přál, ale také jsem pro to hodně udělal. Člověk si v tu vítěznou chvíli uvědomí, že nejenom jeho tréninkové úsilí, ale práce všech lidí, kteří mi na té cestě k vítězství pomáhali, nebyla zbytečná. Byl jsem moc šťastný, ani jsem nemohl štěstím brečet, jakou jsem z toho měl radost. Podařilo se mi něco, co pro jiné sportovce zůstane nesplněným snem do konce života. Co to pro mě znamená? Těžko říct, naplnění jednoho z mnoha cílů, které si sebou nosím v srdíčku. Dosáhl jsem vytyčeného cíle a můžu začít přemýšlet nad dalším.

Po neúspěšné kvalifikaci na paralympiádu v Aténách začala příprava na Peking, takže od roku 2004. Lukostřelbě jsem věnoval všechno. Každopádně loňský rok byl, co se týká přípravy nejnáročnější. Nastřílel jsem za rok skoro jednou tolik šípů než v předchozích letech. Bylo to náročné.

Z luku střílím již sedmý rok. K tomuto sportu mě přivedla náhoda. V Jánských Lázních, kde jsem studoval obchodní akademii, probíhala prezentace lukostřelby v tělocvičně a já jel náhodou kolem, a tak jsem si to vyzkoušel a začal jsem trénovat. Popravdě jsem na to myslel od začátku, že bych chtěl jednou vyhrát paralympiádu, ale ta cesta byla dlouhá a nebyla vůbec jednoduchá.

Když mi to poprvé doktoři sdělili, tak jsem to bral jako špatný sen a říkal jsem si, že se z toho proberu. Postupem času jsem měl dost času přemýšlet o tom, jaký to na vozíku bude, jelikož jsem v nemocnici, až do mého propuštění domů, strávil dlouhých osm měsíců.