V sobotu jsme se bavily s kamarádkou na téma Vánoce a dárky pro manžele. Já jsem prohodila, že plánujeme koupit domácí kino, a bude to jeden společný dárek. Kamarádka se zašklebila: „Tak po tom ani netoužím, není nad to, zajít si do normálního kina.“ – „No tak to já zase nemusím vidět hned každou novinku, “ namítla jsem. Magda mi začala vysvětlovat, že nejde o novinky, ale o tu atmosféru, kdy zapadne do temného kinosálu, všude to zavoní popcornem a film má jedinečný zvuk.
„No vždyť v domácím kině máš taky jedinečný zvuk, “ poučovala jsem ji. „Máš tam několik bedýnek, některé umístíš za sebe, jiné k TV a pak to máš vidět. To máš pocit, jakoby někdo mluvil i za tebou. Nebo se ten zvuk postupně přenáší, třeba když jede auto…, no srovnatelný s normálním kinem.“ Magda si usrkla vína a zamyslela se: „No tak i kdyby zvuk byl stejný, nemáš tu atmosféru.“ Musela jsem se smát. Ta atmosféra, o které totiž Magda mluví, ta která se jí na kině tak líbí, je přesně to, čemu se s Kamilem snažíme vyhnout. Ani jeden nemusíme tu „vůni“ popcornu, kolem sebe padesát mlaskajících lidí. A to nemluvím o tom, sedět třeba dvě hodiny v křesle. To už má pak jeden tak dřevěný zadek, že myslí, že nevstane.
