Premiér Mirek Topolánek jednal v USA o radaru a vzájemné spolupráci a udělil medaili bratřím Mašínům. Ex-premiér Jiří Paroubek v tutéž dobu diskutoval se syrským diktátorem – také o možné spolupráci. Z Paroubkovy autonomní zahraniční politiky (= možná budoucí zahraniční politiky tohoto státu) mě jímá hrůza.

Mezinárodní politika nemůže být ze své podstaty příliš idealistická, mezinárodní právo platí potud, pokud jsou ho státy ochotny respektovat, jinak je vynutitelné jen silou. Jsou státy, které se nám nemusí líbit, ale mají takové postavení, že s nimi mluvit musíme (Rusko, Írán, Čína). To je realismus. Jsou však státy, s nimiž mluvit nemusíme, protože je nepotřebujeme, neohrožují nás, nemáme s nimi společné zájmy. Třeba Sýrie ovládaná stranou Baas a diktátorským klanem Asadů. Tady je místo na idealismus, možnost učinit to gesto: s diktátorskou a teroristickou pakáží se nemluví.

Pokud však někdo představitelům takovýchto států dobrovolně podává ruku, je to magor. Byl bych sice velice skeptický ke zpávám, které o setkání šířila syrská tisková agentura SANA (to by bylo jako věřit TASSu nebo Deutsches Nachrichtenbüro), ale jestli Paroubek opravdu podpořil syrský nárok na Golanské výšiny, tak je to magor tuplovaný.

Ano, Izrael je okupuje (od roku 1967), ale nelze pominout, že jsou pro něj životně důležité: pramení tam 1/3 izraelské pitné vody a lze odtud bez problému ostřelovat velkou část izraelského území, jak si Izraelci před rokem 1967 ozkoušeli. Vydat je Syřanům je jako stoupnout si na střelnici místo terče. Podporovat nárok Sýrie na Golany je stejně nemorální jako podporovat v roce 1938 nároky Třetí říše na opevněné české pohraničí. (Jinak ale věřím, že se naši socíci od Baasistů mohou leccos přiučit.)