Na jedné straně je ekologie intenzivně diskutované téma, na druhé straně se stává často jen teoretickou, intelektuální hrou názorů, jež jaksi začala patřit k moderní západní kultuře. Málokdy je však za touto názorovou výměnou skutečná snaha o změnu či porozumění. I přesto je důležité, že se o problémech týkajících se životního prostředí hovoří, a že ve společnosti (možná také díky tomu) sílí pozitivní náklonnost k technologickým procesům šetrným vůči přírodě. Zda to bude stačit nebo ne rozhodne čas. Již nyní je ale na místě začít sledovat i záležitosti, které leží za naší perspektivou. Pokusím se, alespoň ve stručnosti, nastínit svou vizi.
Jistou charakteristikou člověka v moderním světě je, že se stará především sám o sebe a o svoje blaho a že směřuje k růstu své individuality a k egoizmu. Protože je uspokojení ve vyspělé civilizaci většinou dost na blízku a dosáhnout jej není zdaleka obtížné, může si dovolit být takový člověk poměrně krátkozraký. To se projevuje zejména v jeho vztahu k druhým lidem i k okolí. Co mu v tomto ohledu nepřináší bezprostřední užitek, setká se u něho s nepochopením, lhostejností či arogancí. Ačkoliv v něm zůstává ještě rudiment živočišného instinktu, našeptávaje mu, že je součástí přírody, která mu mimojiné poskytuje omlazující a osvěžující pocit; instinktu často kombinovaného s uvědoměním, že příroda je ve vesmíru (alespoň pokud jde o dosavadní empirické poznatky) unikátním fenoménem; přesvědčuje se, že i život v příroděpustých městech je možný (a že přináší přinejmenším stejné, ba spíše větší možnosti uspokojení), a tudíž musí být příroda v celosvětovém měřítku relativně ještě v pořádku a její fatální ohrožení zatím není aktuální.
