TÁBOR – Farářka Církve československé husitské Eva Červená (57) se narodila v Náchodě ve východních Čechách. Po absolvování teologického studia a vysvěcení na kněze působila v Mladoticích, poté v Mirovicích a od roku 1994 ve Sboru Božích bojovníků CČSH v Táboře, kde slouží dodnes. Před čtyřiceti lety se stala svědkem události, na kterou nikdy nezapomene.

Jela jsem zrovna do Nuslí na biblickou hodinu. Bylo mi osmnáct, studovala jsem prvním rokem na pražské Husově československé bohoslovecké fakultě. V rámci studia jsme se účastnili takzvaných náslechů, při kterých jsme se aktivně zapojovali do života některých náboženských obcí v Praze. Chvíli předtím, než se zapálil Palach, jsem na Václavském náměstí vystoupila z tramvaje ze směru Dejvice a čekala na tramvaj do Nuslí. Tehdy byla na Václaváku zastávka tramvaje. Shodou okolností jsem se při čekání dívala právě na budovu Národního muzea. Upoutalo mě rozstřílené průčelí. Přemýšlela jsem o tom, jaká je to krásná budova a jaký má pro náš národ význam. Doslova jsem si říkala: Panečku, ti Rusáci to muzeum loni pěkně zřídili... Nad fontánou, která se nachází před schody k muzeu, parkovalo auto podobného typu jako avia. Poblíž auta, nahoře na schodišti před vstupními dveřmi do muzea, stáli tři lidé a bavili se spolu. Pomyslela jsem si, že všichni patří k té dodávce a něco opravují. Pak jsem asi tak na minutu sjela očima jinam, a když jsem se podívala zpátky, místo tří lidí už tam stál jen jeden člověk. Druzí někam odešli. A najednou ten člověk začal hořet. Od hlavy až k patě jedním velkým plamenem. Ruce měl při tom nad hlavou. Lekla jsem se a hned jsem měla potřebu nějak pomoci. Stejně jako všichni na Václaváku, kteří si muže všimli. Běželi jsme k němu a chtěli jsme ho uhasit. Měl pořád ruce nad hlavou, seběhl z pravého schodiště od muzea – z mého pohledu zleva – a něco křičel. Sbíhal na hořejší část Václaváku a vlály za ním metrové plameny jako prapory. Do obličeje mu nebylo vidět. Byl úplně obalený ohněm.

Nerozuměli jsme mu. Dnes vím, že se asi snažil křičet svoje poselství, ale v té chvíli, jsem si myslela, že křičí jen nějaká slova v šoku. Musel trpět nepředstavitelnou bolestí. Tam, kde dnes vede na horní části Václaváku silnice, byly tehdy tramvajové koleje. Tam jsme hořícího muže téměř dostihli, ale on nám uhýbal, kličkoval mezi námi a křičel. Brzy už to byl jen křik bolesti. V té chvíli na Václavák přijížděla tramvaj odshora od Vinohrad. Měla číslo 1. Tramvaják vytřeštil oči, zastavil a vyběhl z tramvaje. Zároveň si duchaplně svlékl šedý pracovní kabát hubertus. Dostihl hořícího muže a kabát mu hodil přes hlavu. Skupinka lidí okolo podrazila muži nohy. Zavinuli ho do kabátu a kouleli po zemi, až uhasl. Mezitím někdo zavolal sanitku. Záchranka přijela během chvilky. Okamžitě popáleného muže přikryli. I když jsem stála blízko, tvář už jsem nezahlédla. Naložili ho do sanitky a odvezli. Stáli jsme tam úplně konsternováni. Mohlo nás být tak sedmdesát až sto. V hloučcích jsme se bavili o tom, co asi bylo příčinou tak strašné události. Lidé převážně usuzovali, že ten člověk byl buď opravář a u muzea svařoval autogenem anebo že procházel okolo a od autogenu se vznítil.

V tu chvíli ne. Vždyť ten člověk u sebe neměl žádný transparent a jeho křiku nebylo rozumět. První asociace, která mně osobně proběhla hlavou, byla myšlenka na koncentrák. Když totiž muž hořel a také když jsme ho potom obstoupili uhašeného, cítili jsme silný zápach spáleného masa. Já sice válku nezažila, ale ihned mě napadlo, že takhle to asi bylo cítit, když v koncentráku pálili lidi. A že to muselo být něco strašného. Od té doby, když musím v Praze procházet přes Václavák, vždycky chodím jen spodní částí. Okolo muzea jdu jen tehdy, když je to opravdu nezbytně nutné a pořád tam cítím zápach spáleného masa a v duchu vidím hořícího muže.