Dnes již částečně zapomenutí Bush patřili na přelomu první a druhé poloviny 90. let k předním post-grungeovým kapelám.A to díky silné dvojce mnohonásobně platinových alb Sixteen Stone a Razorblade Suitcase, podložené svou schopností napsat chytlavé hity jako „Glycerine“, „Swallowed“ či „Greedy Fly“. S postupem let se však museli vyrovnávat se zmenšujícím se zájmem fanoušků, kteří přesídlili k jiným, populárnějším žánrům. Pokus o částečnou změnu stylu – větší příklon k elektronice – však nepříznivou situaci nezvrátil, a tak kapela v roce 2002 po vydání čtvrté desky Golden State ohlásila rozpad.
Následný pokus o navázání na tvorbu Bush s kapelou Institute přináší Gavinovi jenom další komerční neúspěch. Snad proto je fungování kapely brzo přerušeno a Gavin se může konečně nerušeně věnovat své rodině. Jednoho dne sedí ve své obrovské vile a společně s Gwen přemýšlí, čím by se mohl zabavit: „A nemohl bys zase začít zpívat?“ zeptá se už zoufalá Gwen. „Miláčku, to by asi nešlo, nemám o čem zpívat.“ a v duchu ho napadne, že ten člověk, který si před lety v Seattlu prohnal kulku hlavou, věděl asi moc dobře proč. Na(ne)štěstí právě v tu chvíli zažvatlá něco jejich malý syn a téma o čem zpívat je na světě. „Budu zpívat o tom, jak jsem šťastný a jak vás všechny miluju.“ pronese Gavin s vítězným úsměvem. Nezdá se vám to trochu povědomé? Ten, kdo si vzpomněl na loňskou sólovku Chrise Cornella, se bohužel trefil správně. Nabroušené album plné grungeových vypalovaček se v žádném případě nekoná, naopak se dočkáte poklidných pop-rockových skladeb. K rockovým kořenům se na albu hlásí pouze skladba „If You're Not With Us You Are Against Us“ a nutno podotknout, že ostudu rozhodně nedělá, což se s jistotou o zbytku alba říct nedá. Na produkci se podílelo mnoho elitních jmen jako Lynda Perry či Bob Rock, ale ani jim se nepodařilo album dostat z šedého průměrného mainstreamu. I když určité hitové náznaky („Can't Stop The World“, „Love Remains The Same“) by tu byly, většina skladeb je po obsahové stránce tristně prázdných, nudných a nic neříkajících. Při poslechu sice nijak neurazí, ale zároveň ve vás nic nezanechají. K čemu je deska, která nikomu nic nedá? Není to přece škoda, nechat takový hlas pořádně nevyužitý?
