Proč může být vítězství technicky lepšího produktu pro uživatele a zákazníky vlastně prohrou
Že je souboj nástupnictví trůnu DVD rozhodnut, to jistě je dobrá zpráva. Zhruba pětileté soupeření mezi formátem Blu-Ray (Sony a spol.) a HD-DVD (Toshiba a spol.) znamenalo ztracený čas, ztracené investice a ztracenou důvěru. Byli bychom dnes o pěkný dál, kdyby k tomuto soupeření nedošlo – a nemuselo k němu dojít, náklady na soukromé vyřizování si účtů mezi komerčními subjekty nemusely být přeneseny na zákazníky.
Boj je nyní ukončen: Toshiba (zprávy nejsou stoprocentně potvrzené, nicméně se jeví logicky i hodnověrně) hází ručník do ringu, ukončuje výrobu zařízení pro HD-DVD a přenechává tak svému konkurentovi volné pole působnosti. Vítězem a oficiálním nástupcem DVD se tak stává Blu-Ray. A to už tak dobrá zpráva není – zvítězil ten nepravý.
Jaký je, ve zkratce, rozdíl mezi oběma formáty? HD-DVD je v parametrech o něco horší: má něco menší kapacitu, o něco pomalejší čtení, zřejmě také o něco slabší ochranu proti kopírování autorsky chráněných děl. Blu-Ray má v těchto parametrech naopak o něco navrch, ale je poměrně výrazně dražší – jak mechaniky, ale zejména náklady na média, a to jak na průmyslově replikovaná, tak na zapisovatelná a přepisovatelná. HD-DVD je zpětně kompatibilní, tj. HD-DVD přehrávač umí pracovat s předchozími formáty, tj. DVD a CD – Blu Ray nikoli. Filmové HD-DVD nemá omezení na regiony, zatímco Blu-Ray ano.
Pokud tedy tvrdím, že místo Blu-Ray mělo raději zvítězit HD-DVD – tedy že by to bylo lepší pro zákazníky a uživatele – zní to značně zpátečnicky: proč kývnout na menší pokrok, když je k dispozici větší?