SEZIMOVO ÚSTÍ – Ludmila Krejčová a Karel Goldstein se spolu seznámili ve 20. letech minulého století. Ludmila pocházela ze sedmi dětí a pracovala jako švadlena, Karel měl tři sestry a byl účetním. Oba bydleli v Táboře, a když se tam roku 1930 brali na radnici, v oddacím listě měla Ludmila napsáno náboženství římskokatolické a Karel izraelitské. O dva roky později se jim narodila dcera Hana. Ponechali ji bez vyznání a poradili jí, aby si později vybrala náboženství podle svého. V současnosti se Hana Goldsteinová jmenuje Jančíková, je jí 77 let, bydlí v Sezimově Ústí a svůj volný čas věnuje připomínání památky nejen svého otce, ale i všech ostatních táborských Židů. Je spoluzakladatelkou občanského sdružení Hadasa Tábor a organizátorkou jeho akcí.

Jsem jedináček. Všechno ale mohlo být jinak. Táta hodně toužil žít v Palestině. Mamince se ten nápad líbil a společně se domluvili, že pokud se jim po svatbě narodí kluk, odstěhují se do židovské pravlasti. Po svatbě maminka čekala dítě, ale začaly jí otékat nohy, měla totiž nemocné ledviny, a lékaři jí provedli interrupci. Až pak jsem se narodila já – holka. A do Palestiny se nejelo.

Bohužel není. Za čtyřicet let totality se u nás o holocaustu mluvilo mlhavě. Uváděly se počty zavražděných Židů, mluvilo se o nacistické brutalitě, ale pro tehdejší ateistickou vládu byl problémem judaismus samotný. Náboženství neměl minulý režim rád. Všichni přeživší Židé byli po válce shrnuti pod Svaz politických vězňů a název té organizace se pak různě proměňoval. Já se kvůli tomu s tátou občas hádala. Říkala jsem mu: „Prosím tě, jaký ty jsi byl politický vězeň? Vždyť jste byli vězněni z rasového důvodu. Copak ty malé děti, které musely jít do plynu, byly političtí pracovníci?“ Ale taková byla doba. Nejvíc vyzdvihovali komunistický odboj, zatímco o Židech se skoro nemluvilo.

A ve velikém množství. Jenomže z jejich uvádění se už stává rutina. Informací jde z obrazovky paradoxně tolik, že je těžko může někdo osobně procítit. Myslím, že mládež se na to ani příliš nedívá, ono ji to nebaví. Navíc si lidé říkají, proč se máme pořád dívat na to staré násilí? Máme jiné starosti.