Harry Potter se řítí do finále. Knižní i filmová série už stihly vydělat pořádný balík a pro producenty jsou tak sázkou na jistotu. Stejně jako u všech ostatních potenciálně velmi výdělečných filmových sérií jsem se však u posledních dílů nějak nemohla zbavit pocitu, že na to dotyční pánové tak trochu hřeší – totiž balík z toho bude tak jako tak, takže na kvalitu tolik nehleďme. „Harry Potter a Relikvie smrti“ měl však u recenzentů prozatím velmi pozitivní ohlas – nicméně od většiny těchto recenzentů se tyto řádky budou lišit ve dvou důležitých bodech. Totiž ti, co považují sedmičku za dobrou, jsou většinou ti samí, pro něž je pátý a šestý díl úspěchem a vysoko nastavenou laťkou a také ti, co přiznávají, že nečetli předlohu a nebo že jim poslední díly předlohy připadaly nudné. A většinou si taky myslí, že režisér David Yates, kterýžto má všechny tři poslední díly na svědomí, je dobrý režisér a že potterovskou sérii „zachránil“. Já jsem zarytým fandou předlohy, jejíž poslední díly považují za téměř geniální a strávila jsem s nimi mnoho krásných a snových hodin, přisáta k písmenkům a nedočkavá, jak to dopadne. A David Yates to podle mě celé dost pokazil a režisér je to přinejmenším podivný. Řemeslo ovládá velmi dobře, triky jsou ucházející, ale něco mu tam prostě chybí a ve výsledku je to tak trochu nuda. A udělat z tak nabité předlohy nudu...no, to je vlastně skoro umění.

Sedmý díl se však od předchozích v mnoha ohledech liší. Už zhruba od pětky to pozvolna přestává být pohádka, zlo v kouzelnickém světě nabírá na síle a Harry má před sebou podstatně těžší úkoly než vyhnout se školnímu trestu. Sedmička se odehrává už úplně mimo Bradavickou školu čar a kouzel (ta se ve filmu ani jednou neobjeví) a dítka lačnící se dozvědět, jak to dopadlo s tím roztomilým brýlatým klučinou, bych do kina asi radši nevodila, mohly by mít noční můry. Zvláště v té části filmu, kdy Harry, Ron a Hermiona putují po po celých Britských ostrovech (velké plus získává film za ty krásné přírodní lokace), ukrývají se před nebezpečím, zoufale se snaží přijít na to, kde by se mohly ukrývat další viteály a ještě zoufaleji se snaží se z toho nezbláznit a držet při sobě, čiší ona snad až hmatatelná přítomnost zla a nebezpečí na každém kroku, tedy z každého záběru. A to je také – kromě herců – nejsilnější stránka filmu: temně ponurá atmosféra, v těch správných chvílích odlehčená (jako třeba ve scéně, kdy Harry s Hermionou tančí na píseň od Nicka Cavea), navíc ještě umocněná velmi zajímavou kamerou (co na tom bylo tak zajímavého, mi následně velmi dobře osvětlila recenze Kamila Fily na aktualne.cz, takže nebudu machrovat, že jsem to pochopila sama, koho zajímají technické detaily, nechť si jí přečte též). Jak se producentům před tolika lety povedlo najít dětské herce, kteří coby desetiletí usmrkánci nebyli protivní a coby téměř dospělí dozráli do skutečných hereckých kvalit (a v případě Emmy Watson také do krásy), je mi záhadou, nicméně povedlo se a ústřední herecké trio je díl od dílu lepší. A ani obsazení všech vedlejších rolí není co vytknout, všichni už také osvědčili své kvality v minulých dílech. Pro mě osobně je třešničkou na dortu Ralph Fiennes coby Lord Voldemort, velmi charismatické ztělesněné zlo. Český dabing jsem zatím neslyšela, ale předpokládám, že jako obvykle zkazí veškerou legraci a už jen kvůli tomu Voldemortovi je prostě třeba slyšet originál, pak se vám bude Fiennesův tichý a výhružný hlas ještě dlouho ozývat ve snech.

Tím však výčet předností filmu bohužel končí a dostáváme s k tomu, co je přinejmenším problematické a to je scénář. Rozdělení posledního dílu knihy do dvou filmů je údajně důsledkem toho, že předloha je příliš dlouhá a hutná. S tím nelze než souhlasit, nicméně mi potom není jasné, proč je těch 142 minut první části tak nějak...řídkých? Nehledě k tomu, že spoustu věcí, které se později ukázaly jako velmi důležité pro pochopení děje, scénarista Steve Kloves vypustil už v předchozích dílech, takže bez znalosti předlohy si divák musí nutně pokládat spoustu otázek: například co je to za zrcátko, do kterého se Harry pořád dívá, co jsou vlastně zaš ti domácí skřítci, kde se tam najednou vzala ta svatba, kdo je ten ženich a ten vlkodlak, o kterém ten ženich mluví a kde se tam, sakra, zase najednou vzala Fleur Delacour, která tam byla naposledy ve čtvrtém díle?Sirius Black měl bratra? Film prostě bez znalosti předlohy sám o sobě nefunguje, stejně jako nefungovaly ani ty předchozí. A divák neobeznámený s dějem knihy tak snadno může získat pocit, že jsou tam prostě nějací tři hezky vypadající adolescenti, kteří mávají hůlkou, řeší osobní problémy s dospíváním, pořád se někam přemísťují...a asi něco hledají nebo co? A co hledají – viteály, relikvie smrti? Děj posledního dílu knihy je skutečně v tomto ohledu dost složitý, v mnoha místech odkazuje na předchozí díly a vysvětluje různé dříve zmíněné skutečnosti a uzavírá tak něco, co bychom snad mohli nazvat mytologií Rowlingové kouzelnického světa (a že jsem z těch, kteří slovo mytologie používají raději opatrně). Ovšem na plátně z toho všeho zůstává především chaos.

Přes všechny výše uvedené nedostatky však není sedmička Harryho Pottera špatný film. Naopak – v rámci svého žánru stále zůstává špičkou a nepochybně do kina přiláká další milióny diváků, kteří nakonec nebudou zklamaní. Já se však nějak nemůžu zbavit pocitu, že režisér měl v rukou obrovský potenciál, který zůstal zoufale nevyužitý. A místo snové dobrodružné jízdy, která by nás pohltila a přikovala k sedačkám, máme jen prostě standartně dobrý fantasy film. Na druhou stranu, ve srovnání s ostatní produkcí v rámci tohoto žánru, to nakonec není vůbec málo.