Tenhle týden jsem už od začátku dostával nápady na různé články a tak to vemu pěkně popořádku, začnu článkem o squattingu. Když píšu tenhle perex, tak ještě nevím, k čemu na konci článku dojdu, protože chci prostě nechat myšlenky volně plynout, abych mohl mít alespoň pocit, že jsem byl trochu objektivní. Rozhodl jsem se článek koncipovat jako pomyslný rozhovor, který naprosto schizofrenně vedu sám se sebou, abych nalezl pravdu. Tento styl jsem zvolil, protože chci ve článku postihnout celou problematiku co nejkomplexněji a systém otázka&odpověď mi umožňuje nejpřehlednější členění informací.

Upozornění: Tento článek nemusí odpovídat faktům ani názorům převládajícím ve squatterské komunitě a je čistě odrazem mých osobních zkušeností, případně informací ze zdrojů, které považuji za věrohodné. Já nejsem squatter, jsem jen sympatizant – proSquatter.

Možná jste tento týden zaznamenali v médiích záplavu zpráv o takzvaných squatterech, kteří na několik hodin obsadili dům na Pražském Albertově. Tady je můj myšlenkový postup k řešení celého problému:

Rozhodně to není definitivní a všeobjímající tvrzení – je to spíš zkrácenina, která se vejde na transparenty a letáky. Squatteři se kterými jsem setkal osobní vlastnictví uznávají a ve squatterských komunitách by se asi nesetkalo s pozitivním ohlasem, pokud by si někdo bez dovolení vzal osobní věc někoho jiného (např. telefon, notebook, spacák). Na druhou stranu jsou věci, o které se squatteři dělí, protože je to tak výhodnější (jídlo, voda, teplo nebo cokoli jiného o co se dá dělit a hlavně PROSTOR). V zásadě jde o systém “já na bráchu – brácha na mě”, jenom bez peněz, takže někdy můžete víc brát a méně dávat, jindy zas musíte zamakat, ale nikdo není nucený něco dělat – stejně tak není nikdo nucený v takové komunitě přebývat.