Ačkoliv nechci nikoho nudit historií, dovolím si vrátit se napřed malinko v čase. Konkrétně tedy pět let zpátky, do roku 2005, kdy vyšel jedněmi vychvalovaný a jinými zatracovaný Fahrenheit. Někteří ví a ostatní možná tuší, že pod tímto názvem byla v Evropě vydána předchozí hra vytvořená studiem Quantic Dream.

Během hraní Fahrenheitu, který se nebojme nazvat interaktivním filmem, dostanete příležitost postupně ovládat několik rozdílných postav, přičemž jejich cíle a motivace jsou někdy naprosto protichůdné. Nejprve například hrajete za nepříčetného vraha, který po sobě na místě činu zametá stopy, načež se krátce poté ocitáte na opačné straně zákona, v roli vyšetřovatelů vraždy spáchané vaší původní postavou. Jak hra plyne, střídáte postavy ještě několikrát. Tento netradiční, ale funkční přístup vám umožní podívat se na situaci z několika různých úhlů a zároveň zaručí, že bude příběh plynule, a za vašeho plného přispění, hladce odsýpat.

Heavy Rain není nic, než derivací výše zmíněného a tedy v principu velice podobná hra, jako pět let starý Fahrenheit, avšak podstatně vylepšená snad po všech myslitelných stránkách. Má také mnohem dotaženější a uvěřitelnější příběh, což je změna dost možná ze všech nejzásadnější. Rozvětvenému příběhu, jehož průběh můžete svými rozhodnutími sami ovlivňovat, je zde totiž všechno maximálně podřízeno. Především na něm Heavy Rain staví. Samotná herní náplň se pak silně vymyká všem zažitým stereotypům.

Dokončit hru není pro hráče výzvou. Nemusíte zde řešit žádné složité hádanky, přesně mířit nebo se snažit o co nejvyšší skóre. Někdy prostě děláte i ty nejobyčejnější každodenní věci. Jakým směrem se pak bude ubírat váš příběh, který je vždy svým způsobem unikátní, závisí do značné míry na tom, jak se zachováte v nejrůznějších situacích, jenž vám hra v průběhu času servíruje. Je to jiný druh zážitku, víc, než kdekoli jinde, balancující na hranici mezi filmem a hrou.