Kdo by však čekal, že takovéto veřejné hlásání postojů skupinky mladých umělců, projde bez jakékoliv odezvy, ten by se vskutku jistě spletl. Dvacet let po revoluci se tak chtě nechtě nacházíme opět na prahu skoro „totalitních praktik“, v nichž může člověk poukazující na sílu státní moci, velkých soukromých korporací a jejich vlivu na život lidí, snadno skončit třeba i s pouty na rukou jen proto, že hlásá něco, co se někomu nemusí líbit.

Ať tak či onak, vynořuje jako blesk zčista jasna otázka, zdali demokracie a význam toho slova, se tak ve světle těchto represivních praktik, nestalo už jen bohužel pouhým synonymem, ztrácejícím jakéhokoliv významu. Synonymem iluze, v níž jsme asi tak nějak po celých dvacet let možná žili. Takže sečteno a podtrženo: dvacet let od Sametové revoluce může veřejné hlásání názorů přijít vlastně hodně draze.

Že se skupinka „mladých“ rozhodla hlásat své názory a pořádat happeningy, v nichž zcela otevřeně poukazují na to, že lidé žijí v iluzi bezpečného státu, v němž podle nich nehrozí, že někdo může zneužít vaše data proti vám, není a nemělo by být přece nijak na škodu. Alespoň ne v zemi, v níž by měli tak nějak platit zásady demokracie a třeba i svobody projevu.

Zatímco bychom si mohli říci, jakže to ti mladí lidé jsou „revolučně založení“, přece jen se nelze ubránit hlubšímu zamyšlení nad jejich postoji, které ve svých projektech veřejně hlásají. Nemohou tak být jejich názory o zfalšované identitě, vlivu reklamy na náš život, jakýmsi signálem, upozorňujícím na něco hlubšího, o čem se mezi veřejností vůbec neví a po pravdě, nikoho z nás by nenapadlo se kdy nad tím hlouběji zamyslet? Nežijeme tak chvílemi už doopravdy s těmi pomyslnými klapkami na uších a možná tak trochu i černými brýlemi?