Zdeněk Pohlreich se vyučil kuchařem vlastně proti své vůli. V prvním ročníku vaření nenáviděl a teprve postupně přicházel řemeslu na chuť, i když během patnácti let si ošklivých kuchyní za „totáče“ užil dost a dost a nijak rád na ta léta nevzpomíná. Co si o té době myslí, je patrné i z jeho s despektem trousených poznámek na téma minulost v kuchyních. Těsně před revolucí požádali manželé Pohlreichovi v Holandsku o azyl. Přišel listopad, oni se ale nechtěli vracet. Zdeněk toužil poznat cizí prostředí, naučit se něco víc a minimálně sám sobě „dokázat, že to dokáže“. Odjel tedy se ženou do Austrálie, kde měl vzdálené příbuzné. Tady si poměrně těžko hledal práci, jeho odhodlání se však vyplatilo. Začínal od píky ve francouzské restauraci a časem se vypracoval. Po návratu do vlasti prošel hotelovými restauracemi zvučných jmen a byla to dobrá škola. Pohlreichovo dokola omílané, ale zásadní pravidlo zní: Vezmi co nejkvalitnější suroviny a udělej s nimi co nejméně, protože nejlepší kuchařka bude stejně vždycky matka příroda…