Dostala jsem nápad. Trochu bláznivý, přiznávám. Mám chuť vyzkoušet si to už dlouho, ale teď jsem se konečně rozhodla. Berte to, prosím, jako experiment. Pokus. Pokus na vás, na čtenářích tohoto blogu :)

Chtěla bych společně s vámi sepsat novelu na pokračování. Já bych zadala kousek textu a pak bych vás nechala hlasovat, jak by měl příběh pokračovat. Nepředstavujte si, prosím, žádný literární skvost, jde mi spíš o zábavu a legraci :)

"A přineste ještě chlebíčky, budoucí matka musí jíst za dva!" halekal už mírně ovíněný doktor Hovorka. "A mně ty s lososem!" Ale Pavlínka už zavřela dveře a asi ho ani neslyšela. To víš, ty nádivo, tobě tak budu nosit lososové chlebíčky. Markéta odejde a já tu s tebou v celém oddělení zůstanu sama. Měla svou kolegyni ráda, i když by klidně Markétě mohla dělat mámu. Kdyby to tak naše Julča dotáhla tak daleko, pomyslela si, když rovnala na tác chlebíčky z krabice. Nakonec přibrala i čtyři lososové. Ať dědek vidí, že se snažím. Těch pár let do důchodu to nějak musím vydržet.

V největší kanceláři grafického studia se zatím všichni věnovali budoucí mamince. "A kdy se vrátíš, Markétko?" ptala se poněkud úlisným hlasem Jolana, která po Markétině židli pokukovala už několik let. "Jen si pěkně odpočiň, to víš, dítě potřebuje klidnou mámu, tyhle stresy by asi mateřství nesvědčily." Markéta si trochu cucla šampaňského (jenom malinko, ať si synáček zvyká) a změřila si Jolanu od hlavy až k patě. "Neboj, Jolano, myslím, že se zvládnu vrátit stejně rychle jako po porodu Kubíka." Jolana přestala žvýkat chlebíček. Pak si uvědomila, že příliš ztuhla a vrátila rty do širokého úsměvu. "Tak hlavně aby ti to vyšlo! Takže po šestinedělí tě máme zase zpátky. To se ani nemusíme loučit, ne?" Ale Markéta už vítala další kolegy, kteří se zdrželi obstaráním květinových darů.