Když si dvoumetrový muž s tváří filmového hrdiny oblékl po rozhovoru dlouhý kožený plášť, vypadal jako z Matrixu. Nebo aspoň postava z nějakého temného dramatu. Primář Neurologické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze a od konce letošního roku také prezident Evropské asociace neurochirurgických společností Vladimír Beneš (57) ale nic hrát nemusí. Být blízko dramatických situací je jeho každodenní chleba. Ve své podzemní nemocniční pracovně, zařízené masivním vyřezávaným nábytkem, velkým akváriem s hladovými hroznýši, se stěnami pokrytými diplomy, fotkami s celebritami a obrázky brouků, působí ale teď, v osm večer, špičkový lékař docela uvolněně. Má trochu pomačkaný svetr, zuté boty a holil se zřejmě za ranního kuropění.

To je docela kuriózní. Já chodil tady pod kopcem do Hviezdoslavovy školy, pak z ní udělali zvláštní školu, takže jsem rád ukazoval známým, kde jsem začínal. A na konci první třídy jsem dostal takovou tu velkou jedničku. Nebyla sice poslední, ale skoro. Donesl jsem to mámě sem do lékárny, kde pracovala. „Jdi za tátou na kliniku, bude mít radost.“ Tenkrát ještě asi nebyly bacily, takže mě sestry poslaly až na sál. Já stál ve dveřích, tam seděla nějaká tátova oběť, teda pacient. Hlavu měla otevřenou, táta nad ní. Tati, hele, jednička! A ten pacient zvedl oči a povídá: „To máte ale chytrýho syna, pane doktore.“ Kdoví, jestli se to opravdu stalo, rodiče to tak ale vyprávějí.

To asi máme společné. Jistá atrakce je v tom, že se musíte rychle a správně rozhodnout a také to provést. Je to akce, výsledek vidíte hned. Neznám chirurga, který by neoperoval rád. Až pak s věkem dojde k tomu, že člověk už nemá tu jistotu. Můj táta, kterému teď v lednu bylo devadesát, skončil kolem jedenasedmdesáti. Ale ještě před třemi lety operoval něco, co jsme na klinice nikdo neuměli – perfektně provedl hemisferektomii, hrůzostrašný výkon, při kterém se pro neztišitelnou epilepsii uřízne půlka mozku.

Ono se to zdá atraktivní, ale ve skutečnosti je to práce jako každá jiná. Měla by být rutinní. To zajímavé je spíš předtím, když se rozhodujete, jak to udělat, kudy jít, zda není jiná alternativa. Je fakt, že když jsem začínal, měl jsem asi větší úctu – mozek, to nevidí každý.