Chlapík vyhřezlý z Litvínova a představující se jako Xavier Baumaxa si pro své fanoušky, ale i kritiky připravil další album – s názvem Desperanto. A opět trefil hřebíček na hlavičku. Nebo spíš hlavičku na hřebíček.

Snažit se nějak smysluplně vysvětlit zrod fenoménu Xavier Baumaxa nemá věru smysl. Pravda prostě je, že už pět let je tady s námi a nějaký čas tu ještě nejspíš pobude. A to je jenom dobře, protože Xavier má pořád co říct. Občas se možná ve svých dvojsmyslech ztrácí, ale to vůbec nevadí. Jeho cit pro jazyk, metaforu i hudební melodii už jsou všeobecně známé a uznávané.

Kdo zná předešlou tvorbu Xaviera Baumaxy, nebude překvapený tím, že album otevírají už tradiční tóny Nedělní chvilky poezie. Ty jsou vzápětí přerušeny jakýmsi pirátským teroristickým vysíláním a už v něm poznáme typické znaky Xavierovy umělecké metody – to znamená dělat si prdel ze všech a ze všeho. A tak to má být!

Xavier Baumaxa je takový novodobý trubadúr nebo truvér. Sice moc často neoslavuje ženu ani svou oddanost k ní, ale rád hlásá své jako názory a postoje. U tohoto litvínovského barda je nejlepší, že nikdy nevíte, kdy si dělá legraci a kdy ne. Některé jeho skladby (například Na druhé straně plotu) totiž působí velmi křehce, a to včetně textu. Nejčastěji si ale Xavier pustí pusu na špacír a jede si svůj dada okruh.