V květnu 1938 v souvislosti s blížícími se obecnými volbami v pohraničí naši vojenští zpravodajci zjistili přesun části německých vojsk k pohraničním oblastem. Představitelé armády v čele s generálem Krejčím vyhodnotili situaci jako bezprostřední hrozící nebezpečí a žádali okamžitě po vládě mobilizaci pěti záložních ročníků. Nakonec bylo rozhodnuto mobilizovat jeden ročník záloh (70 tisíc mužů), pět ročníků specialistů (114 tisíc mužů) a 15 tisíc příslušníků Stráže obrany státu. Českoslovenští vojáci vzali výzvu k obraně nanejvýš vážně. Nastupovali přitom s vědomím, že mohou být první vlnou, předsunutou stráží, která bude muset případně zadržet útočníka.

Tato obranná opatření a částečná mobilizace vzbudila jak vlnu solidarity v nejrůznějších místech v zahraničí, tak současně velké rozladění ve vyjednávání mezi Německem a Francií a Anglií. Nám spřátelené státy dávaly v této době Hitlerovi najevo, že musí vyřešit „problém Československa“ bez války. Usilovaly o to, aby se vyhnuly závazkům ze svých spojeneckých smluv a současně tlačily na naše představitele, aby vyšli vstříc požadavkům sudetoněmecké strany. V květnu 1938 se Německo a Evropa vylekaly z možné války.

Současně nezůstalo jenom u projevu solidarity s naším odhodláním bránit demokracii a republiku před hrozícím útokem hitlerovského Německa. V Jugoslávii se na tři tisíce dobrovolníků, převážně Srbů, přihlásilo do československé armády. Obstarali si i peníze na cestu a dostali i neoficiální svolení k přechodu rumunských hranic. Tedy jediný stát a národ, který byl okamžitě bez složitého politizování připraven a ochoten nám zcela pragmaticky vojensky pomoci byly Srbové! Srbové jsou slovanský národ, nám velmi blízký. Proč byly takto odhodláni? Srbové a celá Jugoslávie byli ve velmi podobné situaci jako Československo ve vztahu k německo – rakouské expanzivní politice směrem na východ a Balkán. Zrovna tak Jugoslávie i Československo získaly svou samostatnost po rozpadu Rakouska – Uherska a porážce Německa v první světové válce. Ohrožení Československa tak chápali i jako své ohrožení. Jugoslávie, a na to nesmíme zapomenout, spoluvytvářela s Československem a Rumunskem Malou dohodu.

Ve světle těchto historických faktů je ostudou pro naší diplomacii, která v 90. letech v obdobné situaci naopak podpořila cizí snahy usilující o rozpad Jugoslávie, které vedly k národnostním konfliktům, vrcholícím rozbitím společného státu jižních Slovanů. Bylo to Německo, které se o tento pád Jugoslávie silně zasloužilo. Vinu však svalovalo na Srby, kteří za to, že úspěšně vzdorovali německé a rakousko-uherské agresi v první světové válce a následně v druhé světové válce Německu, měli být sraženi na kolena.