Nedávno jsem si povídala s kamarádkou v čajovně. Trochu rozladěně mi vyprávěla, jak strávila předchozí večer mnoho hodin klikáním po youtube. Na začátku byl odkaz na jedno "úžasné" video v mailu a pak ji zaujalo další a další a další...

Zdá se vám takový scénář povědomý? Mně rozhodně. A stejně i jeho pokračování. Jak se tak dívala na video za videem, začala se cítit tak nějak divně. Nervózní, nespokojená, otrávená. Pak ji napadlo zkusit najít nějaký filmeček pro rozveselení. A tak klikla tu na vtipné video se zvířátky, tam na cosi typu Neváhej a toč!. Ale pořád nic. Pocit otupělosti a nespokojenosti neodcházel. Připadala si jako paralyzovaná. Něco ji nutilo dál sedět a klikat a klikat...

Když se po dlouhé době kdesi hluboko v ní vzedmula sebezáchovná síla a ona si dokázala říci DOST! a bez dalšího rozmýšlení vypnula počítač, bylo to jako probuzení ze snu, nebo spíš z noční můry. Bolavá záda, žízeň, pocit, že nestihne doběhnout na záchod a únava. Tupé mrtvolné vyčerpání, ve kterém i každý vědomý nádech vydýchaného vzduchu v pokoji působí jako procházka po horské louce.

Od mnoha lidí jsem slyšela, že internet a vůbec média z nás vysávají životní sílu. Řadila jsem takové nápady do kategorie "bláznivé - skoro na doktora", ale příběh mojí kamarádky, který jsem v různých podobách sama několikrát zažila, mě donutil přemýšlet.