Neměla jsem pojem, co to je. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že to tady budu jednou dělat, vysměju se mu. V té scénce jsem mluvila o tom, jak holka z Evropy přijela do Ameriky, prostě hec, sranda, bylo to hrozné. Amerika mi ale dala obrovskou zkušenost a nejvtipnějši je, že to vidím až zpětně. Podle Stanislavského jsem měla "řídící úkol" – naši mě vyslali na rok do ciziny a já si řekla, že to zvládnu, ať se děje cokoli. Takže jsem bydlela u dvojice z Ku–Klux–Klanu, u kamarádek obklopených agresory, psychotiky a sexuchtivci, pak jsem žila s přítelem, který nepracoval, takže nás odřízli od vody a elektřiny, v bytě švábi... Poprvé v životě jsem měla hlad. Snila jsem o chlebě s máslem, jaký mi mazal tatínek a vidličkou na něm dělal mřížku – jak já to kdysi nenáviděla... Díky tomu, co jsem v Americe zakusila, se mi změnily hodnoty a také vím, že se na sebe můžu spolehnout. Kdyby se mi bez té zkušenosti totéž dělo dnes, asi bych se zbláznila.