Znám několik Čechů, kteří se rozhodli studovat japonštinu. Když jsem se ptala proč, odpovídali většinou, že je zajímala japonská kultura, že kdysi koukali na Pokémony a moc se jim líbili, že je fascinuje manga (japonský komiks - poznáte ho podle postaviček s očima raněné laně), že se zajímají o bojová umění, že obdivují estetiku znaků a tak dále. Nepochybuji o tom, že každý z těchto důvodů je dost silný, aby se člověk do japanistiky zakousl a nepustil, nicméně můj zážitek je tak trochu z opačné roviny...

Prý si zvolila češtinu, protože se chce lišit. V Japonsku, tak jako všude jinde na světě, teď frčí angličtina. A taky prý obdivuje českou kulturu. „Českou kulturu? A co znáš z české kultury?" zeptala se moje spolubydlící. „Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu a ... Krtečka!"

Krteček se narodil v roce 1954 a vytvořil ho výtvarník Zdeněk Miller. Zadání znělo: ukaž dětem, jak se vyrábí plátno. Díky tomu vznikl už v roce 1956 film Jak Krtek ke kalhotkám přišel. Za něj dokonce Zdeněk Miller získal Benátského lva - Krteček se líbil nejen dětem. Od té doby byl protagonistou zhruba 70 filmů a 30 knížek.

Za svůj více než padesátiletý život byl Krtek zahradníkem, chemikem, hodinářem, fotografem a v neposlední řadě také sexuologem. To když vysvětloval dětem, jak přichází na svět život.