V listopadu 1989 jsem vylezl v Telči na kašnu a vyzval lidi – Kdo jste zde slušný člověk, převezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to teď, až přejdou city, znovu vylezou ty svině a vy budete zase jen nadávat doma v kuchyni!

Své poslanecké kariéře vděčím za to, že jsem měl příležitost přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít to, o čem byla „sametová revoluce“, jaký je skutečný stav těch, kteří si v naší zemi říkají „elita“, jaký je stav morálky české společnosti.

Popsal jsem, jak poběží vývoj, kdo bude elitou této země – tak, jak se to později skutečně stalo. Reakcí na mé apely a varování bylo ticho a výsměch. Na novinářské galerii, když jsem se přihlásil do debaty, si svobodní strážci demokracie povzdechli:

Na podzim 1994 mne na silnici cestou z Brna rozjel Ford Transit s přívěsem, v připravené skrumáži, auto za mnou jelo od Brna. Přežil jsem se zatraceným štěstím na jediném místě, které v autě zůstalo volné. Druhý den jsem zjistil, že policejní záznam nehody je zapsán zcela jinak, než se nehoda stala. Auto, které mne rozjelo, v záznamu nehody vůbec nebylo. Ač okolo každého poslaneckého škrábnutí byly vždy plné noviny, o mé nehodě nepsal žádný celostátní deník. O dva roky později, opět na dálnici, mne mezi sebe vzaly dva kamiony – úmysl byl jasný. Vyvázl jsem jen s pomačkanou karosérií a hleděl zmizet, protože jsem věděl, že nemám šanci.