Politická sebekritika to je utopie. Je snadné kritizovat lakomou společnost a lakomé konkurenty a je těžké začít s kritikou u sebe, všichni se stydíme za svojí lakomost, svoje chyby utajujeme jak můžeme, abychom zde byli populární a měli se zde dobře. Nenajdete žádný projev lakomého prezidenta, kde by lakomý prezident sebekriticky rozebral svoje chyby a svoje nedostatky, protože by to považoval za politickou sebevraždu. Spíše se u lakomých politiků setkáváme s opakem, kdy zveličují svoje zásluhy a dělají ze sebe neomylné supermany, je to tedy jenom ubohé divadlo, ve kterém jde o popularitu a nejde zde o to, aby diváci znali pravdu o politicích, že jim jde jenom o to, jak parazitovat na těch co je zvolili. Ten kdo chce prodat, zveličuje klady a zamlčuje zápory, a politici to jsou duševní prostitutky, co chtějí draho prodat voličům svojí duši za výhody a bohatství. Vše zde je soutěž a boj o to, co je nám zde drogou, každý chce v boji vyhrát, a tak kritika směřuje vždy od mocných k bezmocným, a pokud se bezmocný pokusí kritizovat mocné, je za tu drzost potrestán. Kritika snižuje hodnotu u zboží nebo služby, a chvála zase hodnotu zvyšuje, když mě nepochválí druzí, tak se pochválím sám, a tak se u politiků často setkáváme s tím, že se rádi chválí, aby svojí hodnotu zde zvednuli a měli z toho i veliký zisk. Manipulátorem je zde strach on z lidí udělal svoje otroky co mu slouží od narození do smrti, když politik skončí v nemocnici na jednotce intenzivní péče, je z něj zde jiný člověk, a tehdy zde teprve je od něj možné slyšet sebekritiku, protože je to zbabělec který má veliký strach ze smrti, která mu vezme výhody a bohatství a promění jej v prach a popel. Malý zločinec, má strach z velikých zločinců, konzumní společnost to je zločinecká organizace, kde na vrcholu mocenské pyramidy, jsou největší političtí zločinci.