Maličká chodidla nenarozeného dítěte jsou součástí loga mnoha pro-life organizací a také mezinárodním symbolem hnutí za lidská práva nenarozených dětí. Napadlo vás ale někdy zamyslet se nad tím, proč právě chodidla? Já jsem si vždy myslela, že je to jen symbol. Symbol nenarozených dětí, lidských bytostí ve všem stejných jako my, jen mnohem menších a bezbrannějších, kterým dnešní společnost jejich lidskost upírá. To je samozřejmě pravda. Ale nevěděla jsem, že se za tím symbolem zároveň skrývá příběh jednoho konkrétního dítěte. A také jednoho konkrétního lékaře.
V roce 1970, dlouho před rozšířením ultrazvukové technologie, byla pořízena fotografie, která měla obrovský vliv na hnutí pro-life. Jejím autorem byl dr. Russell Sacco z Portlandu v Oregonu. Fotografie miniaturních chodidel desetitýdenního nenarozeného dítěte se stala předlohou pro odznak nazývaný "Precious Feet", který se stal mezinárodním symbolem lidí, kteří usilují o zastavení zabíjení nenarozených dětí a obnovení úcty k lidskému životu. Do roku 2010 bylo ve světě rozesláno 18 milionů těchto odznaků. Tady je příběh, který se skrývá za touto fotografií.
"Jmenuji se dr. Russell Sacco a v té době, kdy jsem se začal zabývat tématem umělých potratů, jsem pracoval jako urolog. Už předtím, než Nejvyšší soud USA rozhodl o legalizaci umělých potratů, se samozřejmě o tomto tématu bouřlivě diskutovalo. Protože jsem byl lékař, bylo mi jasné, že při umělých potratech jsou zabíjeny děti, že jsou zabíjeny lidské bytosti. Nenarozené dítě na začátku svého života se pochopitelně liší od starce, ale oba jsou to lidské bytosti. Proto jsem byl přesvědčen, že Nejvyšší soud řekne, že zabíjení nenarozených dětí není nikdy možné legalizovat. Takže když pak Nejvyšší soud rozhodl, že existuje právo zabíjet nenarozené děti... to bylo šílené a tehdy jsem se tím tématem začal zabývat hlouběji. Lidé, kteří zabíjení nenarozených dětí prosazovali, tvrdili, že nenarozené dítě vlastně ani není živé, že to je jen... něco. Shluk buněk.
Když jsem jednoho dne navštívil nemocnici ve východní části Portlandu (Oregon), dal jsem se tam do řeči s tamním patologem, který také nesouhlasil s umělými potraty. Jeho prací mimo jiné bylo zbavovat se ostatků dětí, kterí byly zabity při potratech, ale on mi řekl, že to v několika případech neudělal. Řekl, že mi něco ukáže, a přinesl plastový kbelík, ve kterém bylo asi sedm nebo osm dětských tělíček naložených ve formaldehydu. Byl to pro mě šokující pohled - ale tohle prostě byla realita. Zeptal jsem se ho, jestli je můžu odnést a vyfotit. Myslel jsem si totiž, že takovéhle fotografie by mohly vyvolat debatu o tom, jak bychom měli chránit nenarozené děti. Takže jsem ten kbelík vzal k sobě do laboratoře, vytahoval jedno po druhém a pořizoval fotografie. Pak jsem se rozhodl vyfotit jedno z nich tak, že jsem ho vzal do dlaně a držel jeho nožičky mezi prsty. Udělal jsem to tak z toho důvodu, že jsem právě vyfotil dítě, nenarozené dítě, a chtěl jsem, aby z té fotografie bylo poznat, jak malé a zároveň vyvinuté to dítě je. To bylo všechno. Potom jsem všechny ostatky vrátil zpátky tomu patologovi a nechal jsem vyvolat fotky. Když jsem je později prohlížel, říkal jsem si, že ta fotografie dětských nožiček vypadá lépe, než jsem sám zamýšlel a napadlo mě, že možná... že to možná takto po mně chtěl Bůh.
