Nebo do samého nitra se zakusující bolest a strach čtyřletého dítěte, kterému v legraci rodiče a sourozenec říkají, že není jejich, že ho táta přinesl v tašce od vysavače. Jak se mění vnímání vánočního času, tmy a iluzí… jak se žije vdovám při pohledu na prázdnou druhou půlku postele.

Stále větší syrovost života na vás dýchá z každé další věty a přiznám se, že poslech pro mne byl velmi náročný. Beznaděj, život jako zbytečnost, zbytečné utrpení pro škodolibost?

„Potřebovali bychom jako stromy, potřebovali bychom ten vegetační klid, kdy život v našich kmenech by byl jen tušit. Němě se kývat ve větru několik měsíců a nevědět o tom. Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije, ani nezahloubí smrt blízkého člověka. Musel jsem si vzít dovolenou, a bych mohl jít k umírajícímu otci. Dovolenou – slyšel jsem o dívce, která musela napřed dokončit směnu v provozovně rychlého občerstvení a pak jí teprve truchlit za mrtvou matkou a těšit starého otce. Té dovolenou nedali. Nebyl zástup. Přišla by o práci a rychlé občersvení se přeci nesmí zastavit, i kdyby.. i kdyby… co už vlastně?“

Zhruba v polovině začíná svítat naděje, že už to nebude jen o obrovské potřebě vylít ze své duše ty kaly a usazeniny, jež rozedírají lidskou duši. V bolavých slovech nacházíme moudra, cestičky ven.