Zurčící potůček, zelená tráva, jezírko, ve kterém plavou koi kapři a opodál hnízdí párek mandarinských kachniček, to je idylická představa japonské zahrady. Rostliny a živočichové ale vyžadují častou péči, Japonci proto nabízejí i jednodušší alternativu.

Zenový buddhismu hlásá odtržení mysli od tělesného světa tak, aby mohlo dojít k osvícení. Tato náboženská praxe od 14. století hluboce ovlivnila nejen duchovní vývoj Japonska, ale i jeho kulturu. Typickým příkladem jsou právě zenové, či suché, zahrady. Poznáte je velice snadno, namísto zelenavé trávy a kvetoucích bonsají v nich dominuje písek a kamení.

Zenová zahrada má na první pohled podstatně menší nároky na svého majitele, nežli ta klasická oplývající květinami. Vyznavači Zen buddhismu v ní ale často tráví více času, než by se na první pohled mohlo zdát. Uhrabování písku a snaha o dokonalé rozestavění kamenů může zabrat dlouhé hodiny, během kterých je možno meditovat. V evropském kontextu je ale tento typ zahrad vyhledáván přece jen spíše kvůli snadnější údržbě.

Stoupající oblíbenost zahrad japonského typu s sebou přináší jednu velice potěšující věc. Kromě soukromých areálů vznikají i ty veřejně přístupné. Pokud se tedy chcete inspirovat před vybudováním vlastní zahrady, a nebo si jen chcete zpříjemnit sobotní odpoledne, můžete snadno najít místo k návštěvě i ve Vašem okolí.