Máme pocit, že pokud napíšeme o Davidu Černém cokoliv, tak už to dávno někdo napsal před námi. Určitě je však dobré si pro připomenutí a pochopení dostupná díla prohlédnout a malá procházka po Praze nám také neuškodí. Je jaro a tak jdeme na

Nám se na jeho tvorbě nejvíce líbí, že to není nuda, ale tvorba lechtivě provokativní. Cítíme v pozadí správnost jeho konání, hlavně proto, že vyvolává diskuze. Probouzí lidi z letargie, a pokud skutečně máme snahu se zamyslet, vidíme skutečnou pravdu vyjádřenou s notnou dávkou nadsázky. A je možné, vlastně víc jak pravděpodobné, že se to někomu nelíbí. Příkladem toho je určitě Entropa, ve své jedinečnosti primární, neopakovatelné dílo. Ale už dost, ať opravdu nemáte pocit, že papouškujeme něco, co už je dávno notoricky známé.

Zastavení první, Žižkov „ miminka", televizní vysílač, který sám o sobě značně rozvlnil názorovou hladinu. Miminka vyrobená z černého laminátu lezou po trupu věže a dnes už téměř po deseti letech nám připadá, že věž by bez nich byla fádní a nemohla snad ani existovat.

Zastavení druhé, pasáž Lucerna. Svatý Václav na „chcíplém koni" Jezdecká socha inspirovaná slavným Myslbekovým dílem, určená původně pro aulu Hlavní pošty. Také ta nenašla pochopení pana ředitele, který si patrně nedovolí ani povolit kravatu, natož dráždit nadřízené pány něčím podobným. A tak se na sochu práší v Lucerně a taky to není špatné.