Každý z nás je nějaký. Tak například já jsem plachý. My plaší nemáme snadný život. Zatímco průměrně kurážnému občanu nedělá problém zeptat se na cestu, když neví, kudy dál, mně představa, že budu muset oslovit neznámého člověka, působí velikou duševní trýzeň. Zmocňuje se mne nepopsatelná tréma a věta, kterou si delší čas v duchu připravuju, zazní pak úplně zkomolená. Tak například místo: „Prosím vás, kde je tady Wenzigova ulice, “ jsem nedávno ze sebe vyrazil: „Prosím, abych tady Wenzig, totiž ulice, Wenzigova, je tu, myslím jako přímo tady někde...“ Stařenka, které jsem tuto otázku položil, se na mne starostlivě podívala a řekla: „Není vám dobře?“ A to už jsem se slyšel, jak říkám: „Kamaráda. Bydlí tam a já nevím, snad kdybyste laskavě...“ Do hlavy se mi nahrnul příval krve a já, abych se vyzul z této prožluklé situace, zakoktal jsem: „To ne, to nic, já jenom abych to našel. Promiňte.“ Takovýchto setkání mám na svém kontě mnoho. Jen jednou v životě se mi podařilo vyslovit větu tak, jak jsem chtěl, a to mě natolik vyvedlo z míry, že jsem zapomněl poslouchat to, co mi tehdy ten dobrý člověk vysvětloval, a tak jsem musel oslovit dalšího. Což už proběhlo podle mých zvyklostí.

Když mě jednou jeden můj zámožný přítel, kterého jsem už dlouhá léta neviděl, pozval na večeři, přijal jsem jeho pozvání s neblahým pocitem, že dojde k nějaké katastrofě. Skutečnost pak značně předčila mé obavy. Sešli jsme se tehdy na rohu dohodnuté ulice a přítel navrhl, abychom na večeři zašli do známého luxusního nočního podniku. Namítal jsem nesměle, že nejsem na takovouhle příležitost vhodně oblečen. Nepřiznal jsem ovšem, že to, co mám na sobě, je to nejlepší, co jsem ve svém šatníku našel, naopak jsem tvrdil, že jsem ustrojen jako vandrák, což ostatně nebylo daleko od pravdy. Přítel se však nenechal od svého záměru odradit. Nejspíš mně chtěl dokázat, že se za mne nestydí, a tak za chvíli nám livrejovaný vrátný otvíral těžké dveře. Na podobné pocty nejsem zvyklý, myslím si, že to bylo možná ponejprv v mém životě, co mi někdo otevřel dveře, a tak jsem byl celý nesvůj. Navíc vrátný si mě velmi soustředěně prohlížel, nebo se mi to alespoň zdálo. „Promiňte, “ řekl jsem mu přiškrceným hlasem a marně jsem při tom přemýšlel, co mně má ten člověk vlastně prominout. Obličej vrátného zůstal stejně bezvýrazný, jako byl předtím.

Pak jsme se ocitli v jakémsi prostoru, kde svítila různá světla, na podlaze byly plyšové koberce a odkudsi sem zaznívala hudba. Přítel zatím hlaholil na všecky strany, zdravil personál, který se mu lehce klaněl, některé z těch lidí oslovoval křestními jmény a dával mi tak zřejmě najevo, že je v tom drahém podniku stálým hostem. Vstupné tu činilo třicet korun a já si v duchu říkal, že pokud je to včetně večeře, není to zase tak moc. Ale pravděpodobnější se mi zdálo, že za večeři budeme muset zaplatit zvlášť. Tedy já ne, můj přítel, který mě pozval. Abych se mu za budoucí večeři revanšoval, nadhodil jsem, že vstupné zaplatím za oba. Chvilku jsem hledal po kapsách a přítel mezitím vstupné vyrovnal sám. Zaplatil jsem tedy aspoň šatnu, to jsem si nenechal vzít. Dal jsem však asi málo, protože můj kabát byl pověšen jen ledabyle, takže vzápětí sklouzl na zem, kde ho šatnářka nechala ležet. Můj přítel jí podstrčil ještě nějaký peníz a ženština se za to na něho neupřímně usmála. Drahý úsměv, pomyslel jsem si, a ještě tak nekvalitní.

Pak se nás ujal elegantní číšník a něco zdvořilého zamumlal, přeslechl jsem to, jen jsem viděl, že se na mne dívá s blahosklonným úsměvem, a já jsem měl náhle pocit, že bych měl něco říct. Usmál jsem se nepřirozeně a řekl jsem: „To nic.“ Měl jsem pocit, že se tím nedá nic zkazit. Můj přítel však řekl „ano, “ a to bylo zřejmě to slovo, na které číšník čekal. Zavedl nás pak k volnému stolku a mně už bylo jasné, že tohle prostředí není pro plaché lidi. Všichni kolem se pohybovali s nenucenou nonšalancí a suverenitou. Protože mně bylo jasné, že podobného chování nejsem schopen docílit, snažil jsem se nalézt alespoň nějaké náhradní řešení. Pomyslil jsem si, že by nebylo špatné, kdybych nasadil neutrální úsměv, kterého bych se pak celý večer držel. Nebyl jsem však dostatečně uvolněný, a tak místo úsměvu jsem docílil jakési obličejové křeče. „Co ti je?“ zeptal se mě přítel. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že se usmívám, když už to sám nepoznal, a řekl jsem, že mě bolí noha. Byla to svým způsobem pravda, protože boty, které jsem si obul, mě ukrutně tlačily. Koupil jsem si je před lety a vlastně mě tlačily, už když jsem je kupoval. Nedodal jsem si však tehdy odvahy, abych na tuhle drobnost upozornil prodavače. Donesl jsem boty domů a uložil do skříně. A tak se stalo, že nebyly obnošené jako má ostatní obuv. Byly to vlastně jediné boty, které byly způsobilé pro dnešní slavnostní příležitost.