Mezi méně známé, mrazu odolné sukulenty patří rostliny rodu Jovibarba. Celkový počet čítá pět druhů, několik variet, poddruhů a kultivarů. Jovibarby nevynikají svou barevností tak jako netřesky, celkový výběr je také mnohem menší ale svými vlastnostmi a nároky na pěstování se jim plně vyrovnají.

Rod Jovibarba se na první pohled od rodu Sempervivum liší mladými rostlinkami, které jsou k dceřiné růžici připevněny tenkými oddenky, ze kterých se samovolně oddělují a zapouštějí kořínky v blízkém okolí. Díky tomu mohou jovibarby růst i na velmi těžko přístupných místech ve skalce. Drobné kuličky mladých růžic se zakutálí do štěrbinek jen několik mm širokých, okamžitě zapustí kořínky a postupně, tak se rostlina rozrůstá, vyplní i tu nejužší štěrbinu mezi kameny.

Odlišná od netřesků je i stavba růžic. Rostliny vytváří husté, pevné trsy, tvořené jednotlivými rostlinami pevně stěsnanými k sobě, takže někdy bývá problém oddělit jednu rostlinku ze středu porostu. Růst je mnohem pomalejší než u netřesků snad i proto se jovibarby na našich zahrádkách nevyskytují tak často, přesto že to jsou velmi ceněné rostliny. I jejich tržní hodnota je mnohem vyšší než u netřesků. Bývá až třikrát tak vyšší.

Snad nejznámějším druhem běžně pěstovaným je Jovibarba sobolifera s růžicemi do pěti centimetrů v průměru. Vyskytuje se v české republice. Miniaturní druh je J. arenaria, která vytváří nízký, hustý, pevný koberec složený z drobných růžiček. Tu nalezneme v Alpách v Rakousku, Itálii a Slovinsku. Jovibarba heuffelii je atraktivním a sběrateli velmi ceněným druhem se šedozelenými listy, rostoucím v Albánii a Rumunsku. V Itálii, Maďarsku, Albánii. Chorvatsku, na Ukrajině a Slovensku zase nalezneme druh Jovibarba hirta.