Řeknu vám, nic moc informace. Odjakživa se jen tak lehce nevzdávám. Prolezl jsem internet, zjišťoval jak mohl, jsem dítko štěstěny, takže mi bylo jasné, že se museli lékaři splést. Nespletli. Ale dozvěděl jsem se při tom hledání hodně zajímavých věcí. Třeba jak umřu, jak budu před koncem vypadat, atp. atd.

Chtěl jsem stále chodit do práce. Jelikož jsem workholik, tak ať dělám cokoliv, tak tomu věřím a dělám to naplno. Moje paní doktorka sice navrhovala, ať se na to vykašlu a jdu do invalidního důchodu, že tak budu mít trochu více času si užít kamarády, blízké, rodinu...

Jenže víte jak to je. To už se člověk vlastně loučí se životem a rezignuje. Jsem palice tvrdohlavá a nehorázný hazardér. Chodil jsem do práce dokud to šlo. Po krátkém čase už to nešlo.

Bral jsem to vše, jak to přicházelo. Vyjít jedno patro po schodech pro mě byl čím dál větší problém. Hlavně už přicházela zima. Není to nic moc, nedokázat se pohnout, když je okolo vás tak patnáct stupňů pod nulou, a jen kousek od vás dveře a za nimi teplo.