V polovině 16. století dovezli Španělé do Evropy peruánské a bolívijské brambory. Kvetly fialově, měly červené slupky a rohlíčkovitý tvar. Vznikly pravděpodobně křížením původních rostlin, které měly svůj domov kolem 15. rovnoběžky v nadmořských výškách 1500 až 4000 metrů. Rostly v chudých a kyselých půdách, snášely značné teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, prospívaly jim pravidelné srážky a poměrně vysoká vzdušná vlhkost. Evropané je zpočátku pěstovali jako okrasnou bylinu s léčivými účinky.

Koncem 16. století dovezli Angličané do Evropy chilské brambory. Získaly je sice na území obklopující 40. rovnoběžku, ale byly to zřejmě kříženci nebo mutanti původních peruánských brambor, které sem Inkové zavlekli a se kterými změněné klima a dlouholeté pěstování udělalo své. Tato kulturní plodina kvetla bíle, měla světlou slupku, kulatý tvar a můžeme ji směle považovat za předchůdce evropských brambor. Tehdejší brambory byly ovšem malé, hořké a měly v sobě všelijaké nepříjemné látky, které ztratily až čtyřsetletým šlechtěním.

I když hladomory pominuly, brambory již na stolech bohatých i chudých Evropanů zůstaly. Naučili se totiž, jak je připravovat a poznali, že jde o náramně chutnou a všestrannou potravinu.

Lidé si na brambory tak zvykli, že když se v polovině 19. století rozšířila plíseň bramborová a zničila veškeré porosty, zemřelo hlady obrovské množství obyvatel. Bída Evropany vyhnala do Spojených států, kde do té doby brambory neznali. Jenže tam také žila mandelinka bramborová, která dosud požírala listy planého lilku. Brambory pěstované ve velkém jí zachutnaly, rozmnožila se a stala se postrachem pěstitelů. Mandelinka bramborová si v Československu v padesátých letech vysloužila nenávistné ideologické označení americký brouk. Američané ji však, navzdory propagandě, z letadel opravdu shazovat nemuseli… Na evropská pole se doslala díky obchodní lodní dopravě, moře překonala v pohodě a suchu na lodích i se svou oblíbenou potravou.