Říkal jsem si tedy, že se musím podívat na ten film - co že to tam probůh ta "zrůda" (-alespoň soudě podle oněch článků na Blistech) Veronika Janečková "spáchala" - že když už se tím v Blistech dokážou soustavně zabývat dva týdny, tak to bude asi něco opravdu hrozného. Sice se na hrůzy dívám nerad, ale připadalo mi nějak nepříliš pravděpodobné, že by případný psychopat vytvořil a ještě veřejně nabízel záznam své zločinnosti formou "brutálního" týrání staré babičky - s žádostí o radu a pomoc. To mi opravdu nešlo na rozum. Tak jsem si tedy udělal čas, shlédl film a musím říci, že z celého rozhovoru, který je ve filmu zaznamenán skutečně čiší mezigenerační problém s komunikací a jisté příznaky až zoufalství na obou stranách dialogu.

Ale "porucha osobnosti", "psychopatie", "týrání" "trestný čin" ?? (Není náhodou šermování takovými diagnózami z úst odborníka na veřejnosti ve spojitosti s určitou osobou hrubě nezodpovědné a neetické? - A to i v případě, že by ji měl nakrásně odborně potvrzenou? Je snad soudce? A kde zůstala ona etika povinnosti mlčenlivosti?) "Mučení", "umění mučením"? Nebo to dokonce asociovat s nacistickými válečnými zločinci, CIA... a vést akademickou diskusi, co je na jejich činech vlastně amorálního - a zrovna v asociaci s oním bakalářským filmem, resp. osobou jeho autorky? Nepřipomíná to už zase nějakou mediální denunciační kampaň - s kterými jakoby se v poslední době roztrhl pytel? : "Veronika Janečková je blázen" - poselství Britských listů. "Čtěte a přisaďte si!" (ať máme co vydávat...)

Váhám, zda se k té záležitosti mám vůbec vyjadřovat jako odborník. Nechci totiž v budoucnu akademicky polemizovat s lékařskou celebritou Františkem Koukolíkem - zda je Veronika Janečková oním "půlpsychopatem", které on se svou kolegyní Drtilovou nazývá "deprivant" - znám sice jejich práce - a v mnohém s nimi souhlasím - nicméně osobně se raději držím tradiční odborné terminologie - považuji jejich termín "deprivant" sice za trefný, nicméně na druhé straně - kdo dnes není nějak deprivován - to bychom pak mohli označit za blázna kde koho : Jako za totáče - říká nepohodlné věci, ale nejde ho za to zavřít do vězení? Strčme ho alespoň do blázince, oni už z něj ty prášky blázna udělají, žádný strach! Nejde strčit ani do blázince? Tak alespoň napišme na všechny zdi, že je dotyčný blázen - on už se z toho zblázní sám, to se nebojte... A také - je to František Koukolík sám, kdo pojem "deprivant" vymyslel - on vlastně určuje, kdo jím je a kdo ne (jako to zjevně veřejně činí u Veroniky Janečkové) - takže jak bych mu mohl vlastně jeho vlastní definice vyvracet. To by asi tedy nebyla moc vědecká debata...

Mým zájmem sice jsou po léta poruchy osobnosti a již při letmém pohledu a poslechu filmu bych tuto diagnózu u Veroniky Janečkové v zásadě zcela vyloučil nebo přinejmenším nepotvrdil - spolu s onou zlověstně znící psychopatii - ať už z evropského nebo amerického pohledu - ale proč to rozmazávat, když mi to po shlédnutí filmu připadá jako tak evidentní blbost? A ostatně, proč nosit dříví do lesa a vyjadřovat se jako odborník k jiným odborníkům za použití šermování diagnózami - každý přece ví, že jistí doktoři se často liší od svých pacientů tím, že mají ty klíče... Vyjádřím se tedy prostě jako člověk: Sice neznám podrobně rodinné pozadí Veroniky Janečkové, ale z toho, co jsem o tom měl možnost pochytit z filmu, soudím, že tam bude vícenásobný mezigenerační problém s komunikací nejen mezi Veronikou a babičkou, ale i Veroničinou matkou, nezralost mladé aktérky "příběhu" (což je při jejím věku poměrně normální) neporozumnění a nedostatek empatie - vyplývající z patrné absence hlubší vazby k babičce - snad by se to dalo nazvat odcizení - čehož konkrétní původ neznám - nicméně démonizovat autorku filmu oněmi sprškami diagnóz až paragrafů mi přijde opravdu výrazně mimo mísu. Jestli ve filmu dochází k něčemu jako "týrání", pak se tam viditelně sl. Janečková s Babičkou "týrají" navzájem - protože si prostě navzájem nedostatečně rozumí a nesoucítí spolu - a navíc je tam babička v závislé roli, sl. Veronika naopak evidentně právě v krizi nutné separace do dospělého života - které se bohužel odehrává s babičkou, u které bydlí, nikoli s rodiči - kde by stejně "bouřlivě" probíhalo za normálních okolností - a nikdo by se nad tím moc nepozastavoval. Konfliktní je spíše ona situace a vztah - babička se bojí, že zůstane bez pomoci (patrně spíše zbytečně) a sl. Veronika se potřebuje osamostatnit, jakož i zároveň uniknout ze soužití, které neprobíhá ani k její ani babičině spokojenosti. Tak se stěhuje. Že je to kruté? Ano život je krutý, smrt je krutá, stáří je kruté. Zrušme to. Nejde? Sveďme to na tu hroznou mládež! Mezi mladými a starými se ve světě dějí celkem běžně mnohem ale mnohem větší zvěrstva, než se předvádí v onom filmu (a protože to trochu sleduji, řekl bych, že i v současném umění samotném), jen o tom v Blistech moc nepíšou - nejspíš proto, že se to prostě buď vůbec nedozví, protože je to obvykle tabu, nebo to není atraktivní, co já vím.... Soužití mladých se starými často není procházka růžovým sadem, a soužití ob-jednu generaci je problém poměrně velmi často právě pro nedostatek onoho "společného" - co vzdálené generace mohou - v rychle se měnícím světě a častého praktického rozštěpení rodin po různých místech (což je evidentně tento případ) a časech - intimně sdílet. Osobně si také pamatuji na problém komunikace se svou 87letou babičkou - řešil jsem to tehdy tak, že jsem se jí vyptával na dobu jejího mládí a historii rodiny - neboť to byl onen "duševní prostor a čas", ve kterém vlastně žila. Pokud jsem s ní mluvil o svém životě, jednoduše často nechápala - tuto bariéru nemožnosti pochopení prostě principielně nelze jednostranně úplně prolomit, neboť starý člověk se jen těžko vžívá do světa, který se tak fundamentálně změnil od dob jeho mládí - a i proto snad se k mému životu ve výsledku stavěla často velmi negativně a klasicky stařecky dokola hudrovala jak jsem hrozně nezvedený - i v době, když už jsem byl dvojnásobně promován na univerzitě. Osobně odvahu Veroniky Janečkové zachytit problém své komunikace s babičkou ve filmu kvituji. Zda je to umění? To přenechávám jiným arbitrům eleganciárum. Mučením či týráním bych to ale rozhodně nenazýval. Samotné vytvoření filmu podle mě naopak svědčí především o tom, že si je aktérka důležitosti problému vědoma, že s ním - jakkoli snad zatím "neuměle", svým způsobem - pracuje, že má snahu jej řešit, a nebo se s ním prostě nějak vyrovnat. Bakalářská práce není nějaké jalové cvičení - je to určitý krok na cestě životem a k dospělosti - proto její téma považuji za zcela adekvátní (a přeji autorce, aby její lidská snaha nevyšla nadarmo i přes všechny psí hlavy, co jí ještě nasadí). Jistě, pro moralisty s plnou pusou silných slov to byla ona vždy vítaná záminka přihřát si svou polívčičku a hodit si svůj kámen. Řekl bych, že problém jejich pochopení situace a komunikace mezi sl. Veronikou a jeí babičkou a sl. Veronikou a veřejností - které patrně prostě předevší díky své budoucí profesi předložila svůj film i s žádostí o radu a pomoc - je sycen podobnou mírou nedostatku empatie a snahy o pochopení, jakou za pomoci silných a veřejných slov vidí v jejím vztahu s babičkou a užívají k její denunciaci - což se ostatně pravidelně děje vždy, když někdo prolamuje určitou sféru tabu ...projekce je u těchto lidí stará známá. Není tedy divu, když dokonce bohorovně prohlašují něco, co nakonec vyzní jako že prolamovat tabu je znakem psychopatie - říkáš nepohodlné věci, nejde tě zavřít, ani do blázince? - udělejme z tebe blázna alespoň v médiích a zvyšme tak navíc jejich i svou čtenost.