Nedávno jsem našla jednu svojí starou disketu. Když říkám starou, myslím opravdu starou. Je to taková 11-12 let stará disketová babička. Jedna z mých společnic z doby střední školy. Ze začátku jsem si kladla otázku, zda ji rovnou nehodit do koše. Je vůbec možné, aby byla použitelná? Po tak dlouhé době a bez nijak úžasně bezpečných skladovacích podmínek? Nebo spíš bez žádných podmínek, kterým by se dalo říkat skladovací - válela se totiž na dně šuplíku. Nakonec jsem se rozhodla. Dám stařence ještě poslední šanci – ať holka ukáže, co v ní je.

A sama jsem se divila. Po zasunutí do mechaniky a při následné práci se ozývaly docela děsivé zvuky. Kotouč diskety při rotování drnčel, jakoby chtěl co nejkratší cestou vyskočit z mechaniky ven. Ale nakonec byla holka vcelku šikovná a ukázala všechna má drahocenná data. A to teprve začala ta správná zábava.

Dívám se na dva soubory ve Wordu - svoje dávné několikatýdenní "snažení se" při práci na ročníkovce. Po jejich otevření si klepu na čelo – co jsem to tu vyváděla? Proč jsem, propána, dělala tabulky ve Wordu? Proč jsem si je neudělala v Excelu a pak jen nepřenesla do textu? A proč je nemám vůbec orámované? Pak si pomalu přestávám klepat na čelo a uvědomuji si, jak to moje snažení v tehdejším reálu vypadalo. Byla to moje první práce s Wordem. Do té doby jsem ze školy znala jen T602 (ještě teď mi při vzpomínce na černou obrazovku a žluté písmo naskakuje husí kůže). Uměla jsem pár základních věcí, jak pracovat s textem. To ale na Word nestačilo. Chvílemi mě doháněl k zoufalství. Musela jsem se držet stolu, abych počítač neprohodila oknem. O nějakém rámování a Excelu jsem si mohla nechat jen zdát. Po zničujícím úsilí jsem tehdy konečně dokonala své dílo a začala tisknout. A přišla další infarktová situace – infarktová nejen pro mě, ale i pro mého tátu. Já šílela. Můj těžce vypocený text si žil svým vlastním životem. Klidně si měnil rozmístění na stránce. Dělal si, co se mu zachtělo. Táta šílel z množství spotřebovaného papíru a barvy. No, nakonec jsem ročníkovku dotvořila. Dokonce tenkrát i vytiskla. Pak i odmaturovala. Tak to asi nebyl až tak strašný výkon :)

Po těch letech si teď docela ráda prožívám malý flashback do mojí počítačové minulosti. Uvažuji nad tím, jak rychle šel vývoj dopředu. Kam až se, od té dávné doby disket, posunuly hranice zálohování dat… Najednou si říkám, že moje disketa není ani tak babička, ale přímo zástupkyně doby počítačové bronzové. A doba kamenná? Ta by to byla v případě rozměru 5, 25". Jednu takovou 5, 25" velkou jsem taky kdysi vlastnila. Byla jsem vcelku hrdou majitelkou této trošku přerostlé fešandy. Koupila jsem si ji kvůli hodinám Výpočetní techniky. Dodnes si pamatuji, jak důležitě jsem si připadala :) No, a taky si ještě živě pamatuji, jak archaicky jsem si připadala dneska. Našla jsem totiž inzerát na Aukru. "Diskety 5, 25 palce, nové, zabalené, muzejní věc".