Já jsem vždycky byla tak moc flegmatická, že jsem si nikdy neříkala, jak nikdy stěnu ani skálu nevylezu. Buď tak, anebo...ano, jsem ctižádostivá a nenávidím ponížení! Možná právě proto jsem se po každé stěně cítila nikoli vyčerpaná, ale naštvaná, protože jsem si říkala, no jo, stěna, já chci skálu!

Honza Potměšil uváděl dnešní díl velice poutavě. Dobře to vystihl, ano. Je to výzva. A jaká! Vám to možná tak nepřijde. Možná si říkáte, že po skále lezou jen blázni, že to nikomu nic neřinese, možná ještě ta zánět šlach. Ale není to tak, ne pro mne.Ráda se překonávám a miluju boje...

Ale, ono horolezení není boj! Horolezec ji miluje, hraje si s ní. A já, se surovostí a láskou sobě vlastní, po skále lezu se zamračenou tváří, ale také s odhodláním. Já ji prostě vylezu! Musím, už proto, že ji chci-ne ji vylézt, ale ji!Tu skálu, chci cítit kámen, chci, aby se mi třásly ruce, chci, abych se v půlce zhroutila, protože potom se zase zvednu a řeknu si-Jo, já to vylezu...

Já nechci být obrnářka, nechci špatně chodit. Chci být Petra a chci chodit tak, jak to jde. Chci zdolávat, poznávat samu sebe...chci bojovat. A chci si užívat. Po skále není pocit vyčerpání, ale štěstí a satisfakce...