Na hlavním nádraží se nás sešlo nejprve sedm. Hromadný lístek pro sedm lidí nám platí z Braníka do Petrova. Do Bráníka jedeme na lístky z městské dopravy. Ó, jak integrované, moje SMSková jízdenka však ve vlaku stejně neplatí. Na poslední chvíli doběhli Petr a Radim se Zerou, takže nás je devět a pes. Průvodčí měl pochopení, dokonce i pro to, že lístek z Braníka pro ty dva navíc přinese Vláďa, který nastoupí práve v Bráníce, a že jezevčík Zero není ve schráně, ale v tašce.

K Pikovické jehle vede cesta podél zamrzlé Sázavy, blátem, sněhem i trochu vodou, kolem opuštěných chat. Pod jehlu se štracháme zasněženou navigací, i když kolem chat by se tam dalo jít pěšky. Vybaluje se materiál, čaj i cukroví. Nahoře v polovině jehly už visí sólolezec, ze kterého se vyklubal Martin. Naše banda se také postupně souká s mrznoucíma rukama mokrou údolní stěnou a zaplňuje vrchol.

Verča táhne v batohu termosku s čajem, slivovici a vánočku, kterou pekl Honza. Na špičce jehly postupně hřadujeme a když už jsme všichni, popíjíme čaj řezaný půl napůl slivkou a do spár vrcholu drobíme drobky z vánočky. Mlhy se válejí a dělají tajemnou atmosféru.

Martin, který každý říjen dává na památku Boschovi do spáry pod vrcholem láhev vína a kytku, uklízí prázdou lahev, slaňuje a prchá na slavnostní oběd se svou novou babou. My ostatní ještě klábosíme na špičce jehly, ale teplo slivovice postupně vyprchává.