Motto: Už se mi ten bílý šátek ztrácí, smutek v duši mám, já se pro Tě na Pankráci asi ustýskám. A to proto jen, že jsem měl svou zemi tak rád, dělí nás ostnatý drát…

Přišel měsíc září a já se najednou divil, že mě přeřadili na opačnou směnu. Změny byly kořením života a tak to rychle přešlo. Hned na to byl přeřazen i Vlasťa. Stále jsme nic netušili. Až jednou, bylo pátého září 1950.

Měl jsem odpolední směnu, a protože jsem neměl co dělat, slunil jsem se na schodech baráku a přemýšlel o rozhovoru, který jsem vedl s Dáňou Štěpánem o možnosti útěku a kdy jej provést. Ten byl ale neobyčejně lehkovážný, dělal si ze mě legraci, že mám času dost a podobně. Moc mě to na něj mrzelo, hlavně však to, že jsem se v něm zklamal. Před chvílí se vrátila noční směna ze šachty Eva, kde také pracovali moji kamarádi a já se rozhodl, než půjdou spát, že si s nimi popovídám, abych přišel na lepší myšlenky. Byli nějací nevrlí a tak jsem se vrátil na schody.

Z levé stany zazněla siréna a k tomu zoufalé tlučení do zavěšené kolejnice. Tyto kvílivé zvuky se nesly seshora z kasáren bachařů a znamenalo to, že se stalo něco vážného. Asi před dvěma měsíci se pokusili dva kluci utéct ze šachty Eva a tak jsem si myslel, že to zase někdo zkusil. Ze zvědavosti jsem se zvedl a šel kasárna pozorovat, kam ti jáchymovští kovbojové budou utíkat.