V rámci festivalu francouzského filmu, jsem navštívila snímek „Krásná Junie“ (La Belle personne). Jak mě kvalita posledně navštívených filmů naučila, raději jsem nic neočekávala, než opět odcházet se zklamáním.
Už od prvního obrazu bylo zřejmé, že film nezáří barvami, jako jeho američtí konkurenti, barvy z plátna působili matně až zašedle, což ale neubíralo snímku na jeho lesku. Ze začátku pro mě byl trochu zmatek v postavách, i když byli chlapci jistě velmi pohlední, lehce mi splývala jména, kdo je čí slečna, s kým ho podvádí a odkud se tihle můžou znát. V průběhu filmu se pak vše vstřebalo, takže počáteční neklid se rozplynul.
Jak si můžete přečíst ve všech růžovo-modrých letáčcích, film vypráví o Junie, která (podle mého názoru) spíše oplývá velmi nedbalou elegancí než jiskrnou krásou, dívce, jenž se přistěhuje do Paříže a nastupuje na školu svého bratrance Matthiase, kde po ní vzplane hned několik srdcí místních šarmantních mladíků. Junie začíná chodit s poměrně nenápadným, milým a až příliš hodným chlapcem Ottem a dál snad smím prozradit jen to, že jejich vztah ještě zamotá učitel italštiny. Vyprávět děj je dosti netaktní vůči divákům, jež by chtěli „Krásnou Junie“ také navštívit, protože film je plný zvratů, emocí, vypjatých i dojemných scén, jak už to u francouzských filmů bývá. Líbili se mi vášnivé dialogy, zoufalé pohledy i zasněné záběry.
Z kina jsem proto odcházela plna emocí i zmatení, což jsem při příchodu nečekala. Pokud se zajímáte o akčňáky nebo přírodovědné dokumenty, rovnou říkám, volte jiný film, ale jestli vás baví francouzský styl filmování a chcete lásku prožívat alespoň na plátně, vyražte do kina, ale raději taky bez velkého očekávání, jako každý i tenhle film vás může zklamat. Na kultovní „Titanic“ ještě nemá.
