Dnes jsem se něco dozvěděl o hraní FPS (střílečky z pohledu první osoby). Prý je to jen léčení mindráků. K tomu hle názoru došlel onen člověk po zhanobení The Sims mým výrokem “Není to ta hra, kde si můžeš léčit svoje mindráky z mizernýho života žitím opravdového amerického snu nabušeného krasavce s nádhernou krasavicí po boku v luxusním domě se zahradou o několika hektarech. ” (Vy jenž to hrajete se prosím neurazte, prostě mi to jen nepřirostlo k srdci, nic osobního). Opáčením, že já si taky léčím mindráky střílením maníků v Battlefieldu, jsem znejistěl. Je to skutečně tak?

Chvíli jsem nad tím přemýšlel a myslím, že není. Battlefield a jiná FPS jsou přeci hodně o postřehu, o skillu, o spoluhráčích. Ta největší zábava na FPS je hraní po netu, když se sejde parta dobrejch hráčů. Když máte schopné protivníky se kterými se můžete trumfovat v lepším shotu. Nebo jen když se s někým srazíte a bjbě Vás zabije a Vy jeho. Pak se navzájem hledáte, ostatní Vás nezajímají, hledáte právě jeho, aby pomsta byla sladká tasíte nůž a on taky, jak z hrdinství, tak z čestnosti (zabít neozbrojeného je srabárna). Souboj začne, mezerník skoro promáčknete a myšítkem zběsile mácháte, napětí roste soustředění též a konečně +1 kill. Pak se z hry stává opravdouvý zápas o schopnostech, rychlosti. Plni soustředění čekáte na dokonalý výstřel na dokonalou příležitost a víte jak protivník cítí to samé jak se těší až se potkáte. Víte to jak z fora po konci tak z chatu při hře (”Where are you? I dont hurt you!”, “Hey you dude, nice shot! : D”, ). Nebo když spoječně s kamarády se vydáte kosit protivníky na jejich těžce získané území. Kryjete si záda a pracujete jako jeden muž. Snažíte se nezklamat, snažíte se hrát co nejlépe. Jakmile někdo padne rychle k němu skočít s pedály a vrátit ho do světa hrajících. Ale rychle, dost rychle, obratně, aby jste ho nenásledovali do věčných spawnovacích lovišť. Závisí na tom celý zápas, celé snažení (btw: sice o nic nejde ale v tu chvíli se to tak neberete a nervy tečou jak Niagárské vodopády). Krev se řítí do hlavy. Nevnímáte svět, jen ten kde zrova běžíte s Ak-47. Adrenalin (Ano i takhle ho lez získat, nemusíte jen skákat z výšky 4km). O tomhle to je a todle mě na tom baví. Nechci si léčit mindráky střílením do jinejch. Chci si dobře zahrát s dobrejma protiháčema a je mi naprosot jedno jak dopadne moje k/d (Kill/Deaths) hlavně když nasaju aspoň trochu toho adrenalinu ze hry. Přiznávám je to určitím způsobem útěk z reality, ale zase je to levnější než se hánt na paintball, a občas to rozhodně neuškodí. I need a medic!