Narodila se 31.srpna 1870 v Chiaravalle v italské provincii Ancona. Po základním vzdělání byla přijata jako jedna z mála dívek na technicky orientovanou střední školu a po jejím ukončení vystudovala na římské univerzitě medicínu. V roce 1896 se stala, jako žena, vůbec první lékařkou v Itálii."Studium dětské psychologie zaměřené na první roky života otvírá před našima očima takové zázraky, že ten, kdo se na ně dívá s porozuměním, se neubrání hlubokému vzrušení. Práci nás, dospělých, netvoří vyučování, ale pomoc dětské mysli pracovat na vlastním vývoji." Maria Montessori
K pedagogice se M. Montessoriová dostala přes postižené děti, s nimiž pracovala jako asistující lékařka na psychiatrické univerzitní klinice. Poznala, že problém duševně zaostalých dětí, které byly tenkrát zavírány do psychiatrických klinik a ústavů, není jen zdravotní, ale týká se i pedagogiky. V návaznosti na dva francouzské lékaře z počátku 19. století (Jean Marc a Edouard Séguin), jejichž díla intenzívně studovala, načrtla pedagogický program pro mentálně postižené děti a prezentovala ho na četných přednáškách. Hlavní myšlenkou bylo oslovení a rozvíjení duševního potenciálu dětí pomocí aktivace smyslů. K všeobecnému údivu se podařilo Marii Montessoriové pomoci duševně zaostalým dětem natolik, že mohly pokračovat v běžných školách spolu se zdravými dětmi. Postupně začala Montessoriová přemýšlet o tom, že by znalosti a zkušenosti získané při práci s postiženými dětmi mohly být využity při výchově a vzdělávání normálně se rozvíjejících dětí. V té době začala dále studovat (nyní antropologii) a prováděla různé výzkumy ve školách. Po ukončení druhých studií začala v roce 1904 Montessoriová přednášet na římské univerzitě pedagogickou antropologii. Další myšlenky v jejím pedagogickém vývoji byly ovlivněny nejen jejím hlubokým vzděláním, ale zejména praktickými zkušenostmi z každodenní práce s dětmi a z jejich pozorování. Na žádost jedné stavební firmy se Marie Montessoriová ujala projektu na zřízení "Dětského domu" pro malé děti z římské dělnické čtvrti San Lorenzo a v roce 1907 byl tedy otevřen první "Dům dětí" pro 2 až 6leté děti ze sociálně slabších vrstev. Klíčový význam obsahuje její pozorování, že malé děti ve věku kolem tří let jsou schopny vysoké koncentrace, pokud mají možnost podle svých vlastních možností vtisknout smysl nějakému předmětu, odpovídajícímu jejich stupni vývoje. Maria Montessoriová to označila jako fenomén polarizace pozornosti. Zjistila početná a obsáhlá působení těchto dětských vzdělávacích aktivit, které se týkají celé osobnosti dítěte. V této souvislosti mluví také o, , normalizaci “dětí, tj. o obnovení pravých pozitivních možností, které mají děti dané přírodou. Od té chvíle bylo její snahou najít cvičební předměty, které tuto koncentraci umožňují, a dále zkoušela jaké prostředí nabízí ty nejvhodnější podmínky pro tuto koncentraci. Tak se postupně začala vyvíjet metoda Montessori... Neobyčejné úspěchy ve výchově a vzdělání, kterých dosáhla s dětmi ze San Lorenza, se brzy proslechly v širokém okolí. Návštěvníci z mnoha zemí cestovali do Říma, aby si sami utvořili názor. Postupně byly založeny mnohé další dětské domy. Roku 1909 vyšla její první kniha. Ještě před 1. světovou válkou připravovala své koncepce pro mnoho zemí a začala podnikat propagační zahraniční cesty. V roce 1916 se přestěhovala do Barcelony. Tam pracovala jako katolicky orientovaná reformní pedagožka. Později referovala o nábožensko - pedagogických pokusech. Chtěla, aby její pedagogické ideje byly k dobru všem dětem na celém světě. Její názory jsou totiž založeny na tom, že člověk se vyvíjí nezávisle na kulturních, náboženských a sociálních podmínkách. Po 1. světové válce spolupracovala Maria Montessoriová se světovým svazem pro renovaci a výchovu, založeném v roce 1921. Přišla s novými nápady pro základy vzdělávání a novými akcenty forem základních škol. Roku 1929 byla založena založena Mezinárodní společnost Montessori. Mnoho osobností tehdejší doby s M. Montessoriovou sympatizovalo a řada z nich se stala jejími pokračovateli. Během 2. světové války se Montessoriová zdržovala v Indii a tam také vznikly důležité části jejího pozdního díla. Do Holandska se vrátila ve svých téměř osmdesáti letech, ale stále neúnavně činná a podnikala dál různé cesty spojené s přednáškami.
