Rozhodla jsem se v duchu tématu „Mezi lidmi sám“ psát o bezdomovcích žijících v naší české společnosti. Každý viděl a zná postavičky ploužící se většinou osamoceně po ulicích, posedávající na lavičkách v parku a na nádražích. Polehávající v lesích, sadech a kde se dá. Obtěžující nakupující a kolemjdoucí u supermarketů a žebrající o drobné… Jde většinou o muže a ženy, ke kterým nebyl osud a život příliš milosrdný, prostě se k nim z různých důvodů otočil zády. Otázkou zůstává, jak moc si za svoji situaci mohou sami a jak dalece je do úzkých třeba přivedla naše společnost a takzvaná pravidla, kterými se více či méně musíme řídit všichni, abychom právě neskončili jako oni bezdomovci.

S těmito lidmi velmi často přicházím do kontaktu, s některými i opakovaně, a jejich bídu, utrpení mohu vidět, cítit a zažívat velmi naturalisticky a reálně v praxi mého povolání zdravotní sestry na interním příjmu Baťovi nemocnice ve Zlíně. Pravdou je, že těchto lidí přibývá a jejich život a konce nebývají opravdu pěkné. Je to problém, který rozhodně stojí za zamyšlení a reálnou pomoc v těžkostech každého všedního dne. Naše společnost bezdomovectví řeší na určité sociální úrovni. Čili každý takový člověk má možnost přístřeší, jídla, hygieny a splnění základních lidských potřeb za drobnou úplatu, ovšem za jistých podmínek při přijetí, kdy dotyčný nesmí být pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, což bývá v mnohých případech problém…

Dále v domě musí dodržovat jistá pravidla a slušně se chovat, což je také pro mnohé úskalí, a samozřejmě cílem zaměstnanců těchto většinou charitních domů je pomoci tomuto člověku v integraci zpět do normální společnosti a to bohužel může také vyvolat konflikt. A tady vyvstává další otázka, když při vší dobré vůli státu a tím celé solidární společnosti včetně každého z nás jednotlivě, protože daně a jiné částky odvádí každý, vyjma právě těchto našich spoluobčanů, hodně často v produktivním věku, zaslouží si tedy náš soucit, nebo onen spravedlivý hněv?

Můj osobní postoj je ovlivněn mojí vírou a náboženským přesvědčením o milosrdném Bohu a o tom, že každý člověk je dítě Boží a je na tomto světě z nějakého důvodu a nese si svůj životní osobní kříž, se kterým se má vyrovnávat, ale nepodléhat mu a snažit se pomocí Boha a modlitby být lepším. Je mi líto, že tito lidé často i z krátkých rozhovorů s nimi ztratili naději, jakýkoliv smysl se snažit žít normální produktivní život. V mnoha případech je opustil životní partner a oni to prostě vzdali. Kamarádem, modlitbou a smyslem žití, jestli se tomu tak dá říct, se jim stala láhev alkoholu, cigareta a prázdnota studené cizí ulice.