Stála jsem na okraji propasti. Nebylo vidět dolů, nemohla jsem ani tušit co se v té temnotemné tmě skrývá a jaká je vůbec tam dolů hloubka. Viděla jsem jen tmu, tmu, které byla propast plná až po okraj div, že nepřetekla. Bála jsem se, že mě nějaká neviditelná síla vtáhne dovnitř toho ničeho a že mě ta ohromná temná ústa pohltí navždy. A přitom jsem toužila po tom odrazit se a skočit, proletět tou tmou a zjistit co skrývá. Pohlédla jsem nahoru, na nebe, kde prudce svítilo slunce a bělaly se mraky. Vzlétnout! Roztáhnout křídla a vyletět tam nahoru mezi ty bělostné obláčky, sklouznout se po sluneční záři, honit se s ptáky a pak se zas vrátit na zem. Ucítit pevnou půdu pod nohama a cítit se v bezpečí. V bezpečí? Co znamená to slovo? Tvoje objetí? Jako bych se stala nezničitelnou a nesmrtelnou. Ale je to pravda? Možná jen ten pocit bezpečí existuje, ale bezpečí je slovo, které znamená něco, co nikdy není stoprocentní realita. Někdo vymyslel to slovo a myslel si, bůhví jak není chytrý. A nebyl!!! Kde je pravda o bezpečí? Kde je bezpečí? Bezpečí dítěte v matčině lůně? Bezpečí doma v soukromí rodiny? Bezpečí na nemocničním lůžku v obklopení nejlepších lékařů v bílých pláštích a s povzbuzujícím úsměvem na rtech? Tolik otázek a ani jedna odpověď. Trochu hloupé, nemyslíš? Prázdno! Stačí jeden jediný pohyb, jeden krůček, leknutí nebo silnější poryv větru, zmizím v temnotě a moje otázky se mnou. Chytnu se stromu. Není tu ani větev, ani strom. Jen ticho! Jen ticho a jedna jediná kytka modrající se v trávě na okraji propasti. Chci přivonět. Kytka vonící jako matčin parfém, borůvkový koláč, samota. Jsme tu jen my dvě. Stojíme nad propastí a ani jedna z nás nic neříká. Proč taky?! I ticho umí mluvit. Kdo umí lépe mlčet? Jakoby si se mnou hrála. Kdo z koho? Pohlédnu na ni. Co si asi myslí? Umí kytka myslet? Hloupá otázka! Umím já myslet?, , Jsi hloupá, nepřemýšlíš!"říkala mi máma. Ta trpká slova mi uvízla v hlavě a svými ostrými drápky mi drásala celý můj mozek milimetr po milimetru. Ta bolest! Prst na spoušti, jediné východisko! A máminy oči, ten pohled! Doma v bezpečí?! Kde je sakra to bezpečí? Schované kdesi v té temnotě temnoty, v tom tichu prázdnoty.

, , Skočíš?"zeptá se květina na ní až příliš hrubým hlasem. Chvíle ticha, přemýšlení. Promluvila či to byl jen další z mých výplodů mé bujné fantazie? Teď už nevím, její slova zmizela v propasti a rozplynula se jak pára. Váhám! Bojím se. Čeho asi? Bát se tmy, jako dítě koukající pod postel před tím než ulehne neschovává-li se tam strašidlo. Pche! Jen fantazie. Bát se. Jako otce, že se vrátí dřív než stačím usnout a budu se třást pod dekou v obavách, že vstoupí do mého pokoje a potrestá mě. Potrestání za mé představy, za mou bujnou fantazii, za to, že žiju.

, , Skočíš?"opakuje květina a usmívá se na mě sladce jakoby toužila po troše vzrušení. Blbá holka stojí nad propastí a rozhoduje se zda skočí. To tu ještě nebylo. Ta lidská troska ztracené v kruté realitě světa hledající se mezi těmi kdo si myslí, že opravdu žijí. Chci jí odpovědět:, , Skoč si sama." Ale květina tu není, jakoby ani nikdy nebyla. Jsem blázen. Bezpečí nemocničního lůžka mezi nejlepšími doktory. Doktory psychiatrie. Moje ruce, jedna velká bolavá jizvy, samé šrámy. Snažím se rozvzpomenout. Koupelna voněla po levandulové pěně do koupele. Horká voda mi omývala tělo. Na okraji vany lesk ostrosti žiletky. Cenila na mě svoje zuby a toužila zakousnout se hladově do mého zápěstí. Vypláznu na ni jazyk, ale ona se zubí dál a dál nehnutě leží. Ponořím hlavu pod vodu, možná tak zaženu tu nesnesitelnou bolest ve spáncích. Otevřu oči pod vodou. Nade mnou mořská hladina. Sluneční paprsky pronikají skrze ni a pálí mě do očí. Pak ty žraločí oči. Cení na mě své ostré zuby a propluje kolem mě. Ne to nejsou zuby, jsou to žiletky. Vyplavu nad hladinu. A zase ta vana a protivná žiletka co se mi směje. Žiletka mezi mými prsty. Otáčím s ní dokola, leskne se. Bezpečí tvého objetí, jen iluze. Objímal si i jiné, že? A přitom si dokázal šeptat mi sladká slova a dovolil mi věřit v budoucnost. Ani to nebolí, když se žiletka zakousne do mého zápěstí a obarví moře na červeno. Je mi mdlo, potápím se pod hladinu. Žralok se spokojeně usmívá, ale kdepak to není žralok, je to delfín. Hladí mě ploutví, posadím se na něj a on mě odveze pryč. Přítel delfín. A pak jen ti chytří muži v bílých pláštích a na stolku vedle postele modrá květina. Chci se jí dotknout, ale nemůžu, kožený had mě poutá k posteli.

Skočím, jednou vážně skočím, aby se ta kytka měla proč radovat. Aby měla potom rdousivý pocit, že někoho dohnala k sebevraždě, aby ji to celé pohltilo a udusilo, tak jako dusí teď ona mě. Já už nemám sílu bojovat, teď už ne. Ale chtěla jsem, ještě nedávno bych tu hloupou kytku zadusila patou. Teď má převahu a ví to. Byl jsi pan někdo. Někdo a všechno v mém životě ani ne moc dlouhém. Ale s tebou mi bylo hezky. Teda alespoň chvíli. Užít si život, chtít víc než můžeš mít. Dřív než si mi podal růži, otrhal si trny. Zlíbat tě a pak...zavřít do zlaté klícky a klíč schovat do mého srdce, tak aby si nemohl ven. Mít tě pro sebe a nedělit se. Pozdě, odešel si, zradil si. Znovu strach, tíseň a nebezpečí a samota. Zima. Třesu se. Skončit s tím, pryč s tím trápením. Stačí tak málo. Žiletka v koupelně. V horké vodě to prý nebolí. A pak? Propast a ta ubohá chudinka kytka. Skočit a na nic neodpovídat. Hlavně rychle. Jen ať už ta odporná kytka s příliš hrubým hlasem mlčí. Jen ať už je ticho. "Skočíš?"opakuje stále dokola.