Pro nezaujatého a neobeznámeného (anebo obeznámeného jen v rozumných mezích) diváka filmová novinka Na doraz může být lákavá ze tří jistých důvodů. Je buď velkým fanouškem režiséra Todda Phillipse, konkrétně jeho loňské veleúspěšné (a veleúsměvné) podívané Pařba ve Vegas. Nebo je obdivovatelem charismatu Roberta Downeyho Jr., který tentokrát ztvárnil roli „toho spořádanějšího“, což je pro hollywoodského bouřliváka tak trochu neobvyklý skutek. Třetím důvodem, proč se vydáte do kina, je pupkatý Galifianakis, který „zapařil“ už ve Vegas a pokračuje ve stejném duchu ve Phillipsově novince. Čtvrtým důvodem by mohl být roztomilý francouzský buldoček, který ve filmu hraje třetí záhlavní roli (je s podivem, že Michelle Monaghan, jež se objevila jen několikrát na pár vteřin v telefonických záběrech, dostala místo v titulkách před čtyřnohým kamarádem), ale nechce se mi věřit, že by někdo šel zhlédnout Na doraz jen kvůli vtipným ukázkám.

Road-movie je žánr, ve kterém jakákoliv nastínění jsou zbytečná: jede se z bodu A do bodu B, během cesty se děje N zvratů, převratů, přelomů (občas i otevřených zlomenin – o tom ty Phillipsovy filmy ostatně jsou). V tomto smyslu Na doraz je další tuctovou komedií tohoto typu: nastávající otec Peter spěchá z Atlanty do L.A., kde se mu v pátek v předem daný čas má narodit potomek. Nenadálou překážkou poklidného letu do Kalifornie se mu stane vlezlý, nespořádaný a naprosto nemyslící Ethan Tremblay, který nejenže hned na začátku filmu se strefí do Peterova taxíka, ale především bude hlavním viníkem toho, že Peter domů neodletí. Trochu uspěchaný a lehce neurotický začátek nepředpovídal nic dobrého. Ovšem by to nebyla prává road-movie, kdyby nenabrala ráz až na cestě. Takže tu máme: jednoho začínajícího herce Ethana Tremblaye, jednoho zoufalého „father-to-be“ Petera Highmana, jednoho francouzského buldoka s exhibicionistickými sklony, jedno půjčené Subaru a žádné doklady a peněženky. Jízda může začít.

Co vlastně o Phillipsovi víme? V podstatě jen to, že rád točí bláznivé komedie, ve kterých nezapomene strhnout nějakou tu roličku. Víme o něm taktéž, že má rád Galifianakise, jenž do těch bláznivých komedií zapadá tak akorát. Nezbytná je i třetí proměnná – a to téma mužského přátelství, které ve Phillipsových filmech vyznívá možná až příliš neosobně, ale na věrohodnosti mu to neubírá. Režisér si se svými „pokusnými králíky“ dostávajícími milionové honoráře (Downeymu Jr. do kapsy poputovalo rovných 12 milionů) rád pohraje, rád je potrápí, ale na konečném výsledku je to znát: humor zní razantně, „chlapácky“, ale neodrazuje ani ženy, občas je na hraně, ale o to víc se divák baví – na Phillipsovy filmy se chodí relaxovat, ne šťourat v každé scéně a hledat skrytý smysl. Čímž již nenaznačuji, ale otevřeně říkám, že Na doraz je typická oddechovka, na kterou se nemusíte nijak speciálně ladit. Je však dobré vědět, co vás potká.

Potká vás marihuanové opojení, narážky na válku v Iráku, bitka s vozíčkářem, masturbující pes a nebožtík táta v… abych toho zas neprozradila víc. Je třeba počítat, že Philips nebere ohledy na žádná „zakázaná“ témata, a stejně jako v Pařbě ve Vegas názorně ukazuje, že mu nic není sváté. Pro skalné fanoušky Pařby je na místě říct, že se Tyson ve filmu tentokrát nemihne, ani oblíbený tygr nedostane zaslouženou roli, bude ale šílená „scéna-dvojče“ z baráku „známého“ fotbalisty v podání Jamieho Foxxe, která na Pařbu tak trochu navazuje. Některé bláznivé fragmenty nemusejí být evropskému divákovi úplně pochopitelné (ač podle toho, jak jsou v Čechách oblíbené americké komedie, nedá se říct, že by to byla kdovíjaká překážka), do filmu ale patří, protože mu dávají ten patřičný říz. Ostatně pro milovníky všeho amerického Na doraz je snímek jako dělaný: záběry ubíhající krajiny za oknem (scéna v Grand Canyon je strhující, ocení i suchar), typicky americké „Wafflehouses“ a dokonce nezbytné trable na mexické hranici. Ve filmu je zkrátka dostatek všeho, co by si jeden v podobně zaměřené komedii přál, je tam však jedno „ale“.