Historie psacích potřeb nemůže začít jinak než namáčecím perem. Pero bylo užíváno již písaři egyptských králů před 4000 lety. Nejčastěji se používalo husí brko seříznuté do špičky a namáčené do inkoustu rostlinného původu. Později se pero začalo seřezávat šikmo, takže stopa byla vlasová, což umožnilo rychlejší psaní. Stínování se pak provádělo tlakem.

V 19. století se začalo využívat ocelové pero, které umožňovalo rychlejší a pohodlnější psaní. Tato pera se pak vyráběla až do konce 30.let 20. století. To už se ale vyvíjelo jak plnící, tak i kuličkové pero. V současné době jsou nejčastěji využívány 3 druhy per – plnící, kuličkové a keramické. Podíváme se na ně blíže:

První pokusy o výrobu plnícího pera byly již v 17. století. Ovšem až Lewis Edson Waterman zkonstruoval moderní plnící pero. V roce 1884 si ho nechal také patentovat.

Současná plnící pera mají hrot vyrobený z nerezové oceli, rhodia nebo zlata. Zlaté hroty jsou ale měkké, takže se zpevňují jinými kovy. Hrot má obvykle ve svém středu štěrbinu, kterou protéká inkoust a dírku, která slouží jako průduch pro výměnu vzduchu a inkoustu v zásobníku. Hrot se postupně zužuje do úrovně, kde se inkoust přenáší na papír. Hroty mají různý design a zdobení. Každý výrobce se totiž snaží být originální.