Jedeme počátkem léta na krátký odpočinek na chatu u Domažlic. Projíždíme Stodem, kde nás upoutá na kraji silnice velká černá tabule s názvem Háj umučených. Zastavujeme a jdeme se s manželkou podívat. Stojí zde napsáno, cituji:

V dubnu 1945 bylo ve Stodu německými fašisty povražděno 241 bojovníků za svobodu lidstva. Zde odpočívají svůj věčný sen. Pokoj jejich popeli – čest jejich památce!

Text je v několika jazycích kromě češtiny také v ruštině, němčině a francouzštině. Odtud vede malá pěšinka do lesního háje na místo masového hrobu, kde stojí památník s trnovou korunou a okovy. Šlo převážně o mnohonárodnostní zajatce takřka z celé Evropy, kteří byli stahování z koncentračních táborů, které Němci museli likvidovat s blížícími se vojsky Rudé armády. Němcům šlo o jediné: zlikvidovat stopy po svém brutálním vraždění, které rozpoutali na porobených národech Evropy. Tak zabíjeli všechny svědky, kteří by je mohli jednou po válce z těchto zločinů usvědčit.

Co je alarmující je datum: duben 1945, tedy jinými slovy necelý měsíc před oficiální kapitulací Německa, kdy všem, včetně Němců bylo a muselo být jasné, že válka je u konce a že veškeré zabíjení je naprosto nesmyslné a i z vojenského hlediska zcela bezcenné. Nešlo ani o „zabíjení“. Zabíjí se navzájem například vojáci v přímém boji, nebo se zabíjí zvířata na porážce, ale v těchto případech jde o čisté ničím neomluvitelné vraždění a navíc organizované a posvěcení státní politikou tehdejšího Německa! To nesmí být nikdy zapomenuto. Je svým způsobem správné, aby tyto pomníky a informace zůstávali zachované pro následující generace bez snahy je zpochybňovat, nebo dokonce překrucovat. Nejde o nějakou patetiku, ale o morální pochopení a slušnost k lidskému životu.