Stejně, jako muži (a leckdy i ženy, a to všech barev kštice) vyprávějí vtipy o blondýnách, tak i ženy si často vyprávějí příběhy o rýmičkách. Samozřejmě jde o smrtelně vážné téma, z toho si tady nikdo legraci nedělá. Mýtické a samozřejmě zákeřně vraždící rýmičky vyplňují životy nás všech a zásobují nás neuvěřitelnými příběhy. Kupříkladu můj přítel už minimálně stokrát umíral a avizoval, že se nedožije rána, mému bratrovi zase nosní kapky málem sežraly mozek z hlavy (samozřejmě toto líčil velmi dramaticky, a to přibližně deset minut!), přítel jiné kamarádky zase se zápalem herce komedie dell´ arte avizoval nejméně tuberkulózu, a to opakovaným kašláním, těžkým dýcháním a pravidelným přikládáním pravé ruky do oblast srdce. To vše doprovázel žalostným chrčením. Soucit, který projevujeme, je už kapitolou samostatnou. Vaříme čajíčky, litujeme, hladíme, soucítíme nebo jinak předvádíme, jak přesvědčivě se o svého milého bojíme. Ale pánové prominou, pak se tomu vždycky od srdce zasmějeme.