Plzeňská práva ve své činnosti pokračují. Došlo k několika personálním i provozním změnám, na druhou stranu žádná revoluce je nečekala. Dnes jim již média věnují minimální pozornost a zdá se, že vše je již v pořádku. Viníky a domnělé viníky jsme potrestali alespoň veřejnou hanbou a kdyby došlo na vracení akademických titulů, široká veřejnost by zřejmě aplaudovala. V médiích běžely napínavé reklamy, že k tomu dojde. Nakonec nedošlo. Proč? Jak se lze na tento případ ještě dnes, s určitým časovým odstupem dívat?

Ačkoliv naprostá většina lidí bude přísahat, že médiím nevěří, zprávám, které jsou přitažlivě skandální, nakonec uvěřili téměř všichni. Bylo velice vzrušující každý den pozorovat, jak se elitní společenská instituce, kterou univerzita je, potýká s problémy zavánějícími korupcí a podvodem; jak lidé, kteří působí na významných místech a tvoří intelektuální, váženou elitu určitého vědního oboru, čelí trapným obviněním; jak místo, ke kterému lidé často vzhlíží jako k cíli, který je s to uspokojit jejich společenské ambice a ke kterému se ne každý přiblíží a zůstává mu tak po celý život uzavřené, se najednou otevírá a ukazuje svou hříšnou, odsouzeníhodnou tvář.

Nejprve se hovořilo o tom, že na fakultě chybějí určité absolventské práce; později, že procházejí někteří studenti touto školou podezřele rychle. Konkrétní čísla jak chybějících prací, tak podezřelých studentů se lišila natolik, že je težké je ujednotit, natož je například podle těchto čísel hledat. Každopádně média se nebránila extrémům a chtěl-li to divák slyšet, nabídla několik desítek chybějících prací a mnoho desítek nejrůznějších studentů nejrůznějšího podezření. V těchto číslech se média pochopitelně předháněla a na nezúčastněného diváka to působilo dojmem, že problém je větší, než se zpočátku zdálo, a že přibývá odhalených nekalostí, které se konečně dostávají na povrch. V kombinaci s tím, co právnické vzdělání v naší společnosti znamená a chytlavosti této akcelerující zprávy nemohl téměř nikdo odolat psychickému pokušení.

Během mediální hysterie, v níž byly jedny osoby a priori odsouzeny, mravně dehonestovány a jiné vylíčeny jako vzor spravedlnosti a čistoty, se začalo vytrácet rozlišení mezi mýty a fakty. Ba co více, hlas novináře přehlušil hlas proděkana a zdá se, že dodnes málokdo naslouchal slovům pana doc. Milana Kindla a dalším zúčastněným, kteří patřili právě mezi ty, jimž nebylo hodno dát ani šanci k seriózní debatě.